(ČB 10/2017) V letošním roce si připomínáme pětisté výročí Lutherova vystoupení, které se počítá za počátek světové reformace. Je však škoda, že se zapomíná na oslavu třísetletého výročí tohoto vystoupení v roce 1817, nedlouho po vydání tolerančního patentu. Vznik tolerančních sborů byl ještě v dobré paměti, i když v nich už hlavní slovo přebírala další generace a oproti počátkům se hodně změnilo. Stále sice šlo jen o trpěné vyznání, které si na formální rovnoprávnost s katolickou církví muselo ještě počkat, ale postoj společnosti i vrchnosti se změnil, a to v mnoha ohledech.
Poslechněte si článek:
Poměr smíšených a čistě evangelických sňatků několikanásobně vzrostl. Ve spoustě obcí Mělnicka a Polabí si za rychtáře volili evangelíky a také vrchnostenské úřady, zprvu vystupující proti vznikajícím evangelickým sborům (např. na obřístevském nebo mělnickém panství), je již respektovaly jako partnery. Především ale vzrostlo sebevědomí samotných evangelíků, kterým se dostávalo pravidelné duchovní péče.
Připomeňme si, že v té době byla povolena dvě nekatolická vyznání – augsburské (a. v. – luteráni) a helvetské (h. v. – reformovaní). Tomu odpovídaly dvě sítě sborů, které byly na nejvyšší úrovni řízeny příslušnými konzistořemi. Jako první, pod vlivem příprav na oslavy v německých zemích, se chopila příležitosti konzistoř a. v., ale reformovaní se vzápětí připojili. Dne 30. června 1817 obě konzistoře společně předložily česko-německé dvorní kanceláři žádost o povolení oslav. Původně nešlo o celou říši, ale jen o české a rakouské země. Dvorním dekretem z 26. srpna císařské úřady povolily oslavy výročí reformace na celém území rakouského státu, byť s určitými omezeními (např. cenzura tištěných materiálů, stanovený rámec oslav). Konzistoře reagovaly rychle: již 4. září rozeslaly konzistoriální list všem superintendetům, seniorům a kazatelům evangelické církve obou vyznání. Datum oslav bylo stanoveno na neděli 2. 11. 1817 a všude tam, kde se připomínalo výročí tolerančního patentu, se i tyto oslavy měly konat společně s Jubilejní slavností reformace. Oslavy probíhaly stejnou měrou ve sborech obojího vyznání – možná v reformovaných s trochu větší slávou. Je zcela příznačné, že evangelické sbory té doby držely při sobě: sbírky vykonané v průběhu oslav byly většinou určeny pro nějaký jiný sbor. Tak např. z Vysoké u Mělníka byla sbírka odeslána reformovanému sboru v Pešti, z pražského sboru v Truhlářské ulici poslali pomoc do Štýrska, v Mělnickém Vtelně se sbíralo pro sbor v Lysé nad Labem apod.
Jubilejní oslavy jsou pozoruhodné také tím, že přilákaly i mnohé katolíky, kteří měli vstup na normální evangelické bohoslužby zapovězen. Dnes se již nedozvíme, zda šlo o pouhé zvědavce, nebo o členy rodin z šedé zóny, kteří po tolerančním patentu neměli přes své nekatolické kořeny odvahu k evangelické církvi přestoupit. Je to nicméně první doložený příklad katolické účasti u evangelíků, k čemuž později docházelo častěji, např. u příležitosti přestaveb modliteben na kostely s věží.
Zmíněné jubileum se stalo příležitostí pro první úpravy nebo dokonce přestavby tolerančních modliteben, jejichž původní vzhled byl přičiněním nepřátelských vrchnostenských úřadů nedůstojný. Tak např. v Praze byla instalována nová křtitelnice, v Nebuželích pořízeny mj. nápisy na stěnách, ve Vtelně přibyly nový stůl Páně a nová kamenná kazatelna, která znamenala zvýšení stropu atd.
kostel v Mělnickém Vtelně
V roce 1820 vyšel v Praze sborník „Zprávy o svěcení třetí jubilejní slavnosti Reformací ve všech c. k. rakouských zemích Léta 1817“, který podává souhrnný obraz celé slavnosti, většinou s podrobným popisem průběhu v jednotlivých sborech. Součástí je i seznam předplatitelů tohoto sborníku, který – s určitými výhradami – nám ukazuje nejaktivnější členy sborů.
Podívejme se, jak probíhaly oslavy v Praze, ve staré modlitebně v Truhlářské ulici: „Rovným způsobem byla také jubilejní slavnost od české církve a. v. v Praze, a od jejího vážnosti hodného kazatele, Pana Jozefa Krejčího, svěcena. Všecky písně, jež se zpívaly, byly bubny, troubami a pozouny zprovázeny. Dům modlitební byl slušně ozdoben. Nová křtitedlnice, dar Pana Jana Sluníčka, mistra pentlikářského a usedlého měšťana pražského, byla před tím dnem do domu modlitebního vnešena a přijata, a stála na rozprostřeném červeném sukně v zeleném věnci před oltářem, byvši nápodobně i nahoře věncem ozdobena a hedvábným rouchem a pentlemi zastřena.
V hojném počtu shromážděná mládež šla z příbytku duchovního Pastýře s kazatelem a staršími církve po páru do kostela a byla při vcházení zvukem trub a bubnů přijata. V kázání bylo ukázáno, jak se má památka vznešených duchovních dobrodiní reformací obnovovati. Slavením svaté večeře Páně byla nábožnost skončena. Počet posluchačů byl velký velmi. Církevní ofěra podobným způsobem odevzdána byla paterému nešťastnému okolí marburského kraje v Štýrsku“. Jména a adresy 35 předplatitelů sborníku dobře ilustrují daleký rozsah pražského sboru a k němu příslušejících sborů filiálních.
Vedle diasporního pražského sboru uveďme za reformované sbory ještě Vysokou u Mělníka. Z popisu oslav vyjímáme: „Když již všichni nábožní audové církve shromáždění v chrámě Páně byli, školní učitel a žáci přede dveřmi chrámovými začali píseň: ,Aj, jak jsou milí příbytkové tvoji‘, tak do chrámu Páně vešli. Za nimi šel duchovní Pastýř nesa Bibli svatou, pak starší církve, z nichžto jeden nesl Kalich večeře Páně. … Po zpívání předložil školní učitel žákům otázky k této slavnosti přiměřené, na kteréž oni odpovídali… Kazatel, Pan Štěpán Rymány, předstoupil před stůl Páně, vykonal předepsanou modlitbu, přečetl ze Žalmu 78 verš 7 a celý Žalm 100, pak žákům krátce připomenul, k čemu se ta slavnost světí, napomínaje jich, aby na to pamatovali, to též svým potomkům vypravovali… Hlavní píseň se zpívala z ,Chval, Hospodina, Sione‘. Po té písni vystoupil duchovní Pastýř na kazatelnici, přikrytou hedvábným rouchem, a držel kázání z Žalmu 126,3. Po kázání se zpívala píseň z ,Tě, Boha, všichni chválíme‘, když všecko shromáždění stálo…“A podobně to bylo i v dalších sborech.
Oslavy dne reformace v roce 1817 byly prvním hromadným vystoupením českých evangelíků od doby tolerančních přihlášek. Přispěly k posílení jejich identity a k vědomí sounáležitosti sborů obou vyznání.
Jan Mašek