(ČB 10/2017) V roce 1862 povolal evangelický sbor v Krabčicích jako svého faráře Václava Šuberta. Záhy po jeho instalaci se zavedly biblické hodiny, které známe ze svých sborů i dnes. Šubert se se svými farníky scházel třikrát v týdnu. Společně četli biblické oddíly a každý sám za sebe přidával výklad, jak se přečtený text dotýká jeho života: v zaměstnání, v hospodářství, v řemesle.

Poslechněte si článek:

Na jedné z těchto biblických hodin společně četli z prvního listu Tesalonickým:
„Před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista.“ Jako pokaždé se zajímali, co pro každého tato slova znamenají. Činná víra je ekumenickým překladem kralického výrazu práce lásky. A jaký význam činná víra, práce lásky, pracující láska má, o tom dlouze debatovali. A pak si mezi sebe rozdělili chudší členy krabčického sboru a zjišťovali, jak by jim mohli pomoci. Za vybrané peníze nakoupili brambory a obilí. Nenašli však rodinu, která by měla tak velkou nouzi; zakoupené obilí a brambory tedy věnovali rodině, která měla nejméně. Bratři pocítili nesmyslnost dalších podobných podpor, neboť nenaplňovaly obsah pojmu pracující láska.

První impulzy
V této době se z tzv. kaiserswerthských ústavů (založeny r. 1836 Theodorem Fliednerem, pozdější školy pro vzdělávání učitelek), vrátila dcera ledčického faráře Eleonora Kašparová. Václav Šubert ji pozval na biblickou hodinu, aby získal o kaiserswerthských ústavech více informací. Při této příležitosti Eleonora Kašparová vyslovila návrh, zda by mohla začít vést v Krabčicích nedělní školu. Dne 7. května 1864 tak začala své vyučování první nedělní škola v tehdejším Českém království.

Opatrovna – hlídání dětí po celý den
Přiblížila se doba žní, rok 1864. Václav Šubert obešel rodiny členů sboru, které měly malé děti, a nabídl jim po dobu žní hlídání dětí po celý den. Úmysl založit v Krabčicích opatrovnu stálou se zrodil – jak jinak – na jedné z biblických hodin. Otázkou však bylo nalézt vhodný prostor. Václav Šubert se společníky odkoupil od Františka Mrdáčka hostinec, který původně sloužil jako fara a modlitebna augsburského vyznání. V přízemí vznikla jídelna, prádelna, dvě kuchyně; v prvním patře pak ložnice, dva pokoje, nemocniční pokoj, spíž. Získat potřebné úřední povolení bylo jednodušší díky císařskému patentu, vydanému roku 1861.

Stálá opatrovna, předchůdkyně současného diakonického Domova odpočinku ve stáří v Krabčicích, byla otevřena bohoslužbou dne 1. listopadu 1864. Měla 35 dětí; na konci ledna 1865 jich bylo již 40. Václav Šubert už během prvního roku poznal, že je třeba získat zkušenosti odjinud. Vypravil se tedy na cestu po Německu, kde si pozorně prohlédl dva ústavy: Ústav diakonek v porýnském Kaiserswerthu a ústav Hrubý (či Drsný) dům v Hornu u Hamburku. I na základě těchto cest se rozhodl založit v opatrovně k 1. 11. 1866 školu.

Dívčí vychovávací ústav
Na přeměnu opatrovny v dívčí vychovávací ústav Václav Šubert poprvé pomýšlel v listopadu 1867.
Novou budovu pro ústav pak začal stavět roku 1875. Přes veliké nesnáze se chovanky ústavu ještě ve školním roce 1875/1876 přestěhovaly. Ve staré části zůstala zachována pouze opatrovna, zvaná sirotčinec. Nová budova, č. p. 58, však byla dosti zadlužena. Na úhradu dluhů přispěl na tehdejší dobu značnou částkou šesti tisíc zlatých Jan Karafiát, autor známé knihy Broučci.

Po smrti Václava Šuberta (roku 1885) přešel dům č. p. 58, 57 a 24 i s pozemky na vdovu Amalii Šubertovou. Nicméně již roku 1887 přešel ústav do majetku a správy nově vzniklého kuratoria.

Jaké motivy vedly k založení Krabčického ústavu?
Prvotním motivem bylo nespokojit se pouze s účastí na bohoslužbách, ale osvědčit svoji lásku ke Kristu pomocí svým bližním (Ga 5,6). Profesor Jaro Křivohlavý v knize o šťastné rodině napsal: „Naše lidské jednání je cílesměrné, není náhodné. Každému o něco v životě jde. A právě toto něco, o které mu jde, se mu stává cílem. Tento cíl, o nějž mu jde, určuje v základních rysech celý, třeba i dlouhodobý průběh aktivit.“ Cílem Václava Šuberta byla pomoc bližním, ve kterých viděl Krista.

Zbyněk Marjanko