(ČB 9/2017) Po sedmnáctileté službě vojenského kaplana jsem se z vlastního rozhodnutí vrátil do církevní služby. Prý nás takových není mnoho a církev očekává, že budeme sdílet zkušenosti s lidmi z jiných pracovních prostředí. Rád tak učiním na pozadí usnesení letošního zasedání synodu naší církve, které zakazuje kaplanům (tj. vojenským, nemocničním i vězeňským, paradoxně i synodnímu seniorovi), aby oddávali, tedy konali svatby.

Poslechněte si článek:

Prý se tak stalo na základě chyby jednoho emeritního faráře, který oddával, aniž by mohl. To je vážné a má to právní i lidské dopady. Byl jsem dlouhé roky v armádě a ve špičkovém zdravotnickém zařízení. V obou těchto prostředích může lidská chyba způsobit i smrt. Oba tyto světy přitom trpí personální nouzí a v obou se taky velmi dobře ví, že chybovat je lidské. Aby se chybám, a nejen těm fatálním, předcházelo, je třeba lidi edukovat, řídit, kontrolovat. Často jsem se proto setkával s metodickými pokyny, nařízeními i rozkazy, jejichž plnění se kontrolovalo. Při jejich porušení – ve vážných případech – přicházel trest, ovšem trest konkrétního jedince, nikoli „systému“. Zbavovat se lidí je nesmysl, a to nejen kvůli personální nouzi; je mnohem logičtější lidi dobře učit a vést.

Synod se však rozhodl pro sankci, perzekuci. Nezavedl metodický pokyn, závazný pro všechny faráře, ve smyslu, za jakých podmínek mohou oddávat. Stát od farářů tuto službu očekává a systémovou kontrolu si provádí sám (musel jsem nedávno matrice potvrdit právní existenci sboru dokonce dříve, než vydala osvědčení o církevním uzavření sňatku).

Co synod usnesl

Nenápadná věta usnesení synodu: „Pokud je ve svatebním shromáždění manželství uzavíráno, snoubenci v něm musí veřejně, před svědky a farářem nebo jáhnem povolaným ke službě v církevním sboru vyjádřit své svobodné rozhodnutí vstoupit do manželství“ přináší ovšem řadu křiklavých důsledků, jako např.:

– Kaplan ČCE, většinou velmi slavnostně vyslaný církví do „světa“, přestává být pro ČCE jejím plnohodnotným pracovníkem.
– Vojenský kaplan, působící v rovnocenném ekumenickém společenství kaplanů osmi církví, zákazem oddávat ztrácí „rovnocennou příležitost“, a ČCE tak mezi vojáky získá okamžitě „nálepku“.
– Vojenský kaplan slibuje, že bude se „svými“ vojáky v dobrém i ve zlém. Zakážeme kaplanům také, aby sloužili při pohřbech?
– Kaplan se pohybuje ve velmi misijním prostředí a já z vlastní zkušenosti dodávám, že i každá svatba je nabídnutým misijním polem, kde je zvěstováno evangelium mnoha lidem z mimocírkevního prostředí. Při otevírání svatebního shromáždění jsem vždy oznamoval, že svatbu konám se zázemím konkrétního sboru ČCE, že za svatební shromáždění nepřijímám žádnou peněžní odměnu, ale vždy žádám snoubence, aby přispěli na potřeby konkrétního sboru (nestojíme o propagaci církve ani o peněžní dary?). Před každou svatbou jsem navštívil místního faráře s prosbou o zápis do matriky i o razítko – pro kaplana je to pouto s kolegy. Svateb jsem měl hodně – mezi účastníky byla totiž vždy řada mladých lidí, kteří takovou svatbu chtěli mít posléze také; a příprava i realizace svatby je náročná věc a dá to hodně práce – proč si církev neváží lidí, kteří v ní či pro ni pracují?
– V personální nouzi má platit, že každá ruka dobrá. Proč není dobrá ruka kaplana, který se ke své funkci dostává přes náročná výběrová státní řízení i církevní síta mnohem pracněji než řadový farář na sboru? Proč není dobrá ruka kaplana, který je ve své práci mnohonásobně více řízen i kontrolován než farář na sboru (vojenský kaplan podléhá synodní radě, kterou každý rok musí informovat zprávou o své činnosti, podléhá Ekumenické radě církví a České biskupské konferenci, je odborně řízen hlavním kaplanem, pracovně je řízen a zodpovídá se svému vojenskému veliteli, má být v kontaktu s místním seniorem, každoročně je přezkušován fyzicky i zdravotně, opakovaně bývá psychologicky testován)?
– Nejen pro personální nouzi by měli oddávat také profesoři na bohoslovecké fakultě i synodní senior – kdo jiný než tito vzdělaní a církví pověření lidé s bohatou praxí?

Názor zvenku

Popisoval jsem rozhodnutí synodu na svém bývalém sekulárním pracovišti a ptal se bývalých kolegů, zda je napadá, proč církev eliminuje z části služby některé své pracovníky (celá ČCE má nyní možná třicet kaplanů). Odpověď zněla, že to musí být kvůli zášti nebo ze závisti. Já si myslím, že to bylo ze strachu.

Po necelém roce opětného působení v „mé“ církvi mě některé jevy v ní překvapují i trochu straší. Mám dojem, že „moje“ církev, hrdá dědička slavné a statečné historie, se něčeho bojí. Místo „edukace“ v tomto případě zvolila represi. A k represi sahá ten, kdo si moc nevěří, kdo se něčeho bojí, v případě organizací tak činí ty, které mají sklony k despocii nebo uzavřenému sektářství.

Česká republika poskytuje v současné době církvím velikou svobodu, po které jsme pod komunistickou zvůlí desítky let volali. Nyní svobodu máme, ale sami si ji oklešťujeme.

Pavel Ruml, farář v Praze-Dejvicích