(ČB 7-8/2017) Z Kirchentagu jsme se vrátili zpět do Česka plni dojmů. Mezi svátkem Nanebevstoupení Páně a následující nedělí se do Berlína a Wittenbergu sjelo přes 100 000 křesťanů. Oranžovými šálami zaplavili berlínské výstaviště, centrum města i spoustu dalších míst německé metropole. Na návštěvníky čekalo podle programové brožury 2500 programů, mezi nimiž si každý mohl vybrat. Bohoslužby, moderované debaty, koncerty, výstavy, workshopy, ranní pobožnosti a práce s Biblí, tržiště možností. První zázrak je, že se podaří takovou akci vůbec zorganizovat.

Poslechněte si článek:

Mottem Kirchentagu byla slova „Ty mě vidíš“ (podle Gn 16,13) a měla jsem dojem, že hlavní pódiové diskuse probíhaly skutečně pod tímto úhlem. Pán Bůh nás vidí. Vidí, co děláme, jestli to děláme dobře, zodpovědně a rádi. Hosté debat dostávali otázky a hledali slova k odpovědím. Jak se dá zabránit tomu, aby ve Středozemním moři umírali běženci z Afriky? Jak zajistit dětem uprchlíků vzdělání? Co se snižováním stability východoevropských demokracií? Proč k tomu dochází? Kam to povede? Hledání odpovědí nebylo vždy snadné, ale bylo poctivé a užitečné. To se mi jeví jako druhý zázrak v dnešní době plné dezinformačních kampaní a mediálních masáží.

Dalším zázrakem Kirchentagu je setkávání. Při programech, u stánků různých organizací, ale i jen tak – na ulici či v metru. Naše, česká skupina se setkala s lidmi ze sboru Johanisthal. Slavili jsme společně bohoslužby, mladí z Ten-singu zazpívali, dlouho do noci se povídalo na farní zahradě u občerstvení, společně připraveného. Pražská šunka voněla až na ulici. Kdy jindy nebo kde jinde by se přítomní Češi a Němci potkali? Tady se potkali zázračně.

Zázrakem čtvrtým v pořadí je Tržiště možností. Vždy mě uvede v úžas, kolik stovek malých organizací, skupin, neziskovek či podpůrných a charitativních spolků a kolik lidí v nich angažovaných dělá dobré věci. Zadarmo a pro druhé. To člověk skoro nenalézá slov. Stánek Ekumenické rady církví nabízel informace o protestantských církvích v ČR a o česko-německém soužití. Potkávali se u něj staří a dobří přátelé a zastavovali se tam lidé, kteří se o církvích v Česku chtěli dozvědět něco víc.

A nakonec – pohostinnost hostitelů, kteří přijmou někoho na nocleh. Přes ubytovací byro Kirchentagu dostanete kontakt na někoho, koho jste v životě neviděli a on neviděl vás, přesto vás do své domácnosti přijme a vy po náročném dnu ulehnete do voňavých peřin s láskou připravených. A ještě dostanete ráno k snídani housku s domácí višňovou marmeládou, jako my s manželem u Henschelů, které jsme do té doby neznali ani oni nás. No řekněte sami – není to zázrak?

Daniela Ženatá
foto autorka textu a V. Zikmund