(ČB 7-8) Titulek jsem zvolil trochu bombastický, jak se to dnes musí, když chcete upoutat pozornost. A já vaši pozornost skutečně upoutat chci. Titulek pracuje s narážkou na Danta, který nad bránu pekla umístil nápis: „Zde není žádná naděje.“ A já jsem ke svému velkému překvapení zjistil, že mí studenti  pro náš dnešní svět také žádnou naději nemají.

V hodinách křesťanství se s nimi snažím mluvit o různých způsobech, jak lze pochopit vzkříšení. Čtu jim také slova apoštola, že „nás Bůh znovu zplodil k živé naději.“ A ptám se jich, jakou naději mají pro náš svět.

Poslechněte si článek:

A nejdříve a silně se ozve (a to mě nepřekvapí), že by chtěli mít naději, že nebude další světová válka. Ale hned dodají, že takovou naději nemají, že by to byla naděje falešná. Jsou přesvědčeni, že vypuknutí války a tím i konec světa je jen otázkou času. „Myslí si to skutečně všichni?“ „Ano.“ „Ano.“ Stalo se to o obyčejném dopoledni v obyčejné třídě na obyčejné české střední škole, já jsem však cítil, jak se před námi v tu chvíli otevřela propast hrůzy.

Myslíme si i my dospělí, rodiče a vychovatelé, že jistojistě bude taková válka? Domnívám se, že ne. Tak kde tedy děláme chybu, když informační toky vyznívají tak, že vzniká dojem hrůz světa stále se stupňujících a neodvratně se blížícího konce?

Vzpomněl jsem si v té souvislosti, jak jsem v dětství úplně náhodou při sáňkování vyslechl krátký hovor dvou rodičů, kteří si sdělovali, že na čínsko-vietnamských hranicích je nějaký konflikt, a dodnes slyším větu jednoho z nich: „Tak to teď bude světová válka.“ Byl jsem z toho vyděšen několik dní, ale nikdo o mých obavách nevěděl, nikdo je se mnou nerozebíral. A v novinách se v mém dětství pravidelně objevovaly články o tom, jak se zdrogovaní američtí generálové motají kolem červeného knoflíku, kterým je možno spustit jaderný útok. Tehdy to byly články motivované jasně ideologicky – ale vždyť úplně stejné se objevují i dnes! Přece víme, že v dětské mysli mají takové zprávy daleko větší šanci získat podobu nočních můr a děsu, o kterém dítě ani nedovede mluvit. Dospělý většinou ví, že naprostá většina katastrofických předpovědí se nenaplní. A také tuší, že kromě zlých tendencí se snad vždy ve světě vyskytují i ty pozitivní. Naše děti jsou však  zlým zprávám možná vydány napospas.

Naštěstí se mě studenti při stejné hodině také zeptali, jestli já nějakou naději mám. Aspoň jsem jim mohl vyprávět o svém zážitku z besedy s jedním z „otců“ Evropské unie. Ten starý muž byl jedním z těch, kdo se po druhé světové válce trápili s otázkou, jak to udělat, aby evropské národy už nestály proti sobě jako nepřátelé, aby už spolu nechtěly válčit. A tenkrát začal projekt, který trvá už sedmdesát let, projekt ve svém hlavním a tak důležitém záměru velmi úspěšný.  Myslím, že mé vyprávění bylo i pro studenty silné. A zároveň nezvyklé. O působení Evropské unie dnes možná slyší nejčastěji jako o „diktátu z Bruselu“ nebo o „zakazování žárovek a utopenců“. V rozpolcenosti těch dvou způsobů pochopení Evropské unie se možná ukazuje, v čem děláme největší chybu, když nezvládáme příval špatných zpráv. Totiž v tom, že si velké příběhy naděje necháváme ukrást a zkomolit. Nenechávejme.

Aleš Wrana, spirituál na církevní konzervatoři v Kroměříži