(ČB 6/2017) Jana Hlávková je lektorka a regionální koordinátorka Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ ČR) pro Moravskoslezský a Olomoucký kraj. Doprovází pamětníky holokaustu a organizuje přednášky a besedy, které mají zvýšit povědomí o době totality, rasových předsudcích a extremismu.

Můžete vaše besedy s pamětníky holokaustu krátce představit?
Projekt „Světlo paměti“ existuje v České republice již deset let. Autorem je česká pobočka Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém ve spolupráci s Mezinárodní školou studia o holokaustu při muzeu Jad Va-šem v Jeruzalémě a Terezínskou iniciativou – organizací, která sdružuje pamětníky holokaustu. Chceme působit především na mladou populaci, zvyšovat její povědomí o závažnosti rasových předsudků, a bránit tak extremismu ve společnosti. Na příkladu holokaustu – konkrétní historické události – se studenti dozvědí, jak strašlivé důsledky mělo uplatňování rasistické ideologie v praxi. Jsou vedeni k citlivosti vůči rasismu, antisemitismu, xenofobii a extremismu, které se i v současné době vyskytují.

Myslíte, že je osvěta na téma antisemitismu dnes už dostatečná?
Téma holokaustu bylo dlouhou dobu „tabu“. Ani já si nevzpomínám, že bychom se ve škole učili o pronásledování Židů, o jejich likvidaci v koncentračních táborech nebo že by byla možnost zajet do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau (Osvětim). V současné době, tj. po roce 1989, je to docela jiné. Jednak od konce druhé světové války uběhlo již více než 70 let, jednak si dnešní společnost uvědomuje, že mezi námi žije už jen velmi málo přeživších, kteří by byli schopni a ochotni své osobní svědectví předat. Jejich životní příběhy mají nesmírnou hodnotu, ať už ti lidé prošli ghettem, pracovním táborem, vyhlazovacím koncentračním táborem, či pochodem smrti. Odhaduji, že takových besed se účastní už jen pár desítek lidí.

Kde všude se besedy konají?
Pamětníci jezdí se mnou do škol; zaměřujeme se na 8. a 9. třídy základních škol a také na všechny střední školy, gymnázia a učiliště. V poslední době se přednášky rozšířily i na veřejnost – nabídky do knihoven či klubů neodmítáme.

Jak setkání vypadá?
Ve škole trvá takový program dvě vyučovací hodiny. V první části vykládám historii Židů, o antisemitismu až k holocaustu, a poté začíná pamětník vyprávět svůj příběh. Na závěr dáváme prostor dotazům a diskusi.

Jaké jsou reakce studentů? Reagují jinak než dospělí?
Některé dotazy jsou velice zajímavé, jiné trochu banální, ale chápu, že v době blahobytu, pokoje a míru je opravdu těžké se vcítit do doby, kdy byl všeho nedostatek, kdy byli lidé pronásledováni a spoustu věcí dělat nesměli… Přesto se mi zdá, že po celé dvě hodiny bývá ve třídě ticho a všichni pozorně poslouchají. Nejednou se na tváři některé ze studentek objeví i slzy. Taktéž dospělí reagují velice kladně, pro některé je to připomínka doby jejich mládí, znají obdobné osudy ze svého okolí…

Kolik besed s pamětníky už máte za sebou?
Zatím jsem uskutečnila kolem 400 přednášek a svědectví pamětníků mohlo slyšet odhadem na 13 000 studentů. Je pro mě důležité, že lidé, studenti, žáci mohou slyšet tak silná svědectví, a věřím, že to v nich něco zanechá už navždy – lze to usoudit i z ohlasů, které na přednáškách máme.

Co vám osobně setkání s pamětníky dává?
Jsem Bohu nesmírně vděčná za to, že mohu na přednáškách s pamětníky spolupracovat. Za ty roky mezi námi vznikla opravdu krásná přátelství a já si těchto lidí skutečně moc vážím – mám k nim velikou úctu a věřím, že budeme moci ještě další přednášky uskutečnit.

ptal se Pavel Prejda