(ČB 6/2017) Moje námluvy se Skotskou církví začaly před rokem. A námluvy píšu záměrně. Byl jsem představen sboru, který byl ochoten podstoupit dobrodružství přijmout faráře ze země, kde mluví jim neznámým jazykem. Jednalo se vlastně o sbory dva, které se dělí o jednoho faráře. Absolvoval jsem tedy pohovor se staršovstvy, obě jednohlasně souhlasila s tím, abych se na rok stal farářem ve farnostech Annan Old Parish Church a Dornock Parish Church. Stanovilo se datum mé instalace a seniorátní výbor nařídil, že v obou sborech se musí pravidelně ohlašovat: „Jestliže je někomu známo, že farář Petr Peňáz v něčem porušuje učení církve či učení Písma, je takový člověk povinen tuto skutečnost oznámit seniorovi. Neučiní-li tak nejpozději čtvrt hodiny před instalací nového faráře, pak ať navždy mlčí.“ Nikdo takový se nenašel, sňatek byl uzavřen a já byl velice pěkně uveden do služby Skotské církve, jejímž znakem je hořící keř.
Stal jsem se farářem ve sborech ležících na samém okraji Skotska, na hranici s Anglií, v oblasti, kde nalézt faráře pro jakoukoliv církev není snadné. Tady hledali faráře už víc než tři roky, existují však sbory, které nemají stálého kazatele již sedm let. Přesto život ve sboru nevyhasl. Snaží se jej udržet, každý den v týdnu se ve sboru něco děje. A my po celý rok zakoušíme ohromnou vděčnost za to, že jsme se rozhodli do Annanu a Dornocku přijít.
Mnoho věcí je ve Skotsku jinak
Farář je automaticky předsedou staršovstva; v tom větším sboru má staršovstvo 45 členů, v tom menším jen 12. Na první schůzi jsem šel trochu s obavou, jestli se mi v takovém počtu podaří vše „ukočírovat“. Seděl jsem za stolkem a přede mnou ve dvou řadách mí starší, kteří trpělivě čekali, až je vyvolám a oslovovali mě pane předsedo. Žádná ze schůzí netrvá déle než hodinu. Kalvínská disciplína je úžasná věc a projevuje se i při jiných setkáních, i při návštěvách. Když ve Skotsku navštívíte rodinu, nečeká vás sice plný stůl, zato jsou lidé připraveni s vámi mluvit.
V neděli farář vstupuje do kostela až poté, co služba přinese na kazatelnu Bibli. Všichni členové shromáždění stojí, jeden ze starších otevře text, na který bude farář kázat. Kývnutím hlavy dá potom shromážděným pokyn, že mohou usednout, a farář může vstoupit.
Bohoslužby musí mít farář připraveny již ve čtvrtek a je pro to několik dobrých důvodů. Může se připravit varhaník, v pátek se kromě toho tiskne pořad bohoslužeb, který má v neděli každý v ruce. Každou neděli je v kostele připravena taky krásná kytice. Ta se po bohoslužbách rozdělí na menší a starší si je mezi sebe rozeberou a jdou navštívit ty, kdo v neděli chyběli. Na faráře „zbydou“ návštěvy, kde se očekává pastýřský rozhovor, modlitba.
Místní faráři se také dělí o kaplanskou službu ve školách. První setkání s dětmi mi připomnělo můj domovský sbor v Čechách, ve Sloupnici. Když jsem poprvé potkal děti z místní školky, dostalo se mi jednohlasého pozdravu dirigovaného učitelkou. Zde to bylo podobné, s tím rozdílem, že jsem vstoupil do tělocvičny plné dětí v červených školních uniformách. I zde jednohlasně řekly: „Dobré ráno, pane faráři“ a k pozdravu připojily mé příjmení. O velkých svátcích k nám chodí celá škola na bohoslužby.
Již brzy se vracíme
Teď už se ale pomalu začíná mluvit o tom, že se budeme vracet domů. Mluvíme o tom také s mojí ženou, když se touláme po místních kopcích a všude okolo nás jsou ovce, uvědomujeme si, že pastýři jsou stále zapotřebí. Jsme vděčni za to, co jsme tu mohli dát i přijmout, a děkujeme Pánu Bohu, že nás přivedl mezi lidi, kteří s námi byli ve chvílích krásných i v těch obtížných. Stejně tak jsme vděčni sboru ve Sloupnici, kam se budeme vracet a kde na nás čekají.
Petr Peňáz, farář