(ČB 5/2017)
Petr Brodský, farář, někdejší poslanec Federálního shromáždění
Dobrá otázka. Koncem roku 1989 jsem byl jako řadový poslanec kooptován do Federálního shromáždění – a byla řada příležitostí z pozice moci mnohé uchopit. Leckteří z mých kolegů se měnili před očima, pokušení moci obzvláště v oblasti politické je lákavé. Naštěstí jsem se vždy včas vzpamatoval a zůstal nohama na zemi. Vděčím za to především právě těm, kteří tomu pokušení podlehli. A těm, kteří pokušení moci podléhají, na druhou stranu i trochu rozumím.
Poslechněte si článek:
Zdeněk Bárta, farář, někdejší senátor
Pokušení moci ani ne, spíše zblbnutí z moci. Hned po sametové revoluci, když jsem byl poslanec, podlehl jsem představě, že všichni lidé jsou v té demokracii takoví hodnější, vstřícnější, i na úřadech jednají slušně – a když jsem přišel o průkaz poslance, zjistil jsem, že je vše při starém. Mocným se pochlebováním bližních mění sociální optika.
Jindřich Halama, vysokoškolský učitel, někdejší děkan ETF UK
Připadá mi, že podléhám spíš pokušení bezmoci, to jest pohodlné rezignaci, že s něčím nemůžu nic dělat, že by to bylo plýtvání silami, že za tohle neodpovídám atd. Moc jsem uplatňoval jen na dětech, dokud mne nepřepraly…
Petr Šilar, senátor
Samozřejmě, že ano. Několikrát. Člověk musí mít zpětnou vazbu a „hlídače“, který mu to připomene. V mém případě to je moje žena, která to umí.
Daniel Pfann, vězeňský kaplan
Pokušení moci (nad vězni) ano, ale podlehnutí – v zásadních věcech – rozhodně ne. Ovšem v menších – jako nedostavit se na smluvený pohovor bez omluvy, to občas ano.
Jakub Kašpar, místokurátor sboru ve Vrchlabí, náměstek ředitele Správy KRNAP
Přiznám se bez mučení, že ano. Podlehl jsem opakovaně a mnohokrát. Když jsem pracoval jako ředitel ministerského odboru, často jsem pocitu vlastní důležitosti a výjimečnosti neodolal. Dnes se mi snad, díky víře a s pomocí Slova, tomu daří v práci, a doufám, že i ve sboru, předcházet úspěšněji. Nicméně třeba doma s dětmi pokušení vlastní moci stále stoprocentně odolávat bohužel nedokážu. Snad je to, že si to aspoň uvědomuju, znamením, že jsem na cestě správným směrem.
Petr Kratochvíl, ředitel Ústavu mezinárodních vztahů
Největší pokušení moci pro mě vyvstává, když si třeba ani neuvědomuju, že moc mám. Když se blahosklonně usměju nad někým, kdo mi intelektuálně nestačí. Když místo přátelství a empatie nabízím soucit, který je z podstaty věci založen na mocenské asymetrii. Když z pozice muže, bělocha a bohatého Evropana říkám, jak mají „správně“ postupovat ženy, Romové nebo Syřané. Když argumenty založenými na „přirozenosti“ nebo „pravdě“ halím svůj pocit morální převahy.
Miroslav Erdinger, farář v Mělníku
Jednou jsem měl namále. Byl jsem v té době mimo církevní službu a dostal jsem od náměstkyně ministra nabídku na místo ředitele odboru. Bylo to silné, svůdné. Pak jsem si jednou v parku poskládal argumenty (pomohli i skuteční přátelé, nejvíc jedna sestra kurátorka důrazným „Vrať se na kazatelnu!“), porozmlouval s Nejvyšším a nabídku jsem paní náměstkyni odmítl. Krátce nato jsem dostal pozvání od dvou sborů a jedno jsem přijal. Díky Bohu.
Dan Drápal, emeritní senior Církve Křesťanská společenství
Myslím si (a doufám), že ne. Skoro se za tuto odpověď stydím, možná to vypadá, že se vytahuji, a podotýkám, že vím o svých špatných vlastnostech, chybách a slabostech, ale mám-li být upřímný, domnívám se, že pokušení moci jsem opravdu nikdy nepodlehl. Možná i díky tomu, že jsem viděl jiné církevní představitele, kteří se po nástupu do vyšší funkce začali chovat jinak. Dokonce se mi zdá, že znám jen dva, kteří tomu nepodlehli ani trochu.
DaZ