(ČB 2/2017) Britta Tadikken (45) je evangelická farářka z luterského sboru sv. Tomáše v Lipsku. Silná osobnost, která nemá strach křesťanskou víru v ateistickém okolí představovat, což je podle ní možné jen tehdy, když jde víra ruku v ruce s angažmá v společenských otázkách.
Britto, jsi již dva roky první farářkou v kostele u svatého Tomáše. Toto místo požívá nejen v Lipsku mimořádné pozornosti. Jaké pro tebe bylo odejít z venkovské fary na jedno z nejexponovanějších farářských míst v Sasku?
Obtížné bylo vyrovnat se s nárokem na vysokou profesionalitu – lidé poslouchají vytříbenou hudbu Tomášského chlapeckého sboru
Poslechněte si článek:
a Gewandhaus Orchestru a tomu ovšem musí odpovídat i kvalita podávaného slova. Člověk se musí intenzivně zabývat hloubkou hudby nejen Bachovy, ale i hudby moderní, a tuto duchovní hloubku přesně reflektovat. A to potřebuje čas a koncentraci. I jazykově musí být člověk velmi dobře připraven. Lidé i od církve jednoznačně očekávají hlas k společenským tématům, která jsou evangeliem poměřována. Takže i v téhle úloze jsem se musela „najít“. Vše je tu větší a vzdálenější než na venkově, ale kdo má rád žití ve městě, okamžitě se tu najde.
Je rozdíl také v minulosti? Cítila jsi nějaké rozdíly mezi západním a východním Německem, nebo je Lipsko díky svým demokratickým tradicím výjimkou?
Bohužel jsem pořád ještě občas konfrontována s poznámkou: „Zase nějaký ,zápaďákʻ, ne?“ V tomášském kostele je to už jiné, ale přesto, než jsem měla být uvedena, objevilo se několik plakátů s velkým nápisem: „ My chceme faráře odsud!“ Je legrační, když mi někdy lidé vyprávějí o hloupých „zápaďácích“ – pořád k nim nějak ještě patřím.
Kostel sv. Tomáše je úzce spjat se jmény jako Bach nebo Mendelssohn. Ty a tví kolegové vedete konfirmační výuku například i mezi chlapci z Tomášského pěveckého sboru, jednoho z nejznámnějších chlapeckých na světě. Pomáhá ti toto kulturní dědictví v tvé službě?
Ano, velmi. Při rozhovorech s těmi mladými kluky si uvědomuju, jak hodně si dělají starosti o tenhle svět; nejen o hudbu. Je to naše společná služba lidem a evangeliu, kterou týden za týdnem společně zaopatřujeme. To nás pojí dohromady. Občas se musím při bohoslužbách štípnout, když slyším: „Ty vážně můžeš být součástí tohohle?“ Jsem si pak vědoma, jak velkolepý mám úkol. Ale zároveň je dobře vědět, že v našem sboru jsou stejné starosti a spory jako všude. Tomášský sbor není nebe, ale někdy je mu hodně blízko.
Co je podle tebe hlavním úkolem v městském sboru? Co máš na své práci nejraději?
V tomášském sboru je normální sborový život se vším, co k němu patří: konfirmandi, pastýřská péče, správa, návštěvy u pozůstalých, nejrůznější skupiny… Ale je tu i bohatý život bohoslužeb. Na srdci mi leží především příprava nedělních kázání nebo průvodních slov k pátečním a sobotním motetům. Musím ovšem velkou energii věnovat pastýřské péči o lidi, kteří nějak nemohou vyjít se životem. Právě ve velkém městě je takových plno a hodně z nich doufá, že v našem sboru pomoc najde.
Jaké úkoly má evangelický farář v ateistickém prostředí?
Vlastně stejné jako všude: jasně a srozumitelně kázat evangelium; tak, aby mu i „dnešní lidé“ rozuměli a neměli pocit, že je to nějaké ploché. Oslovovat lidi právě pomocí těch témat, která jsou pro ně důležitá. A nemělo by nám připadat těžké nacházet je v Bibli.
Jak se v Lipsku za poslední dva roky změnila společenská situace?
Nejde přehlédnout, že právě s příchodem Pegidy, Legidy, AfD atp. je tón poněkud hrubší. Jsou lidé, kteří svou nenávist proti jinak věřícím, cizincům, bez ostychu ukazují a propagují a právě v nich nacházejí obětní zvíře pro své rozmanité strachy. Tak se ptám: „Strach před čím?“ Z toho, že pomáháme uprchlíkům, nikdo žádnou nevýhodu nemá. Dějí se přitom ale i násilné výtržnosti, a já mezi tím nevidím žádnou jasnou souvislost. Jsou podněcovatelé násilí, kteří vlastně nedělají nic jiného, než že se ve svém strachu podporují. Chce to jasný postoj, ale proti strachu argumenty příliš nefungují.
Tvoje nasazení pro pomoc a toleranci se datuje ještě před takzvanou utečeneckou krizi. Zvládla lipská společnost tuto výzvu?
Je velkolepé, kolik lidí nejrůznějšího věku je stále připraveno neúnavně pomáhat. Naštěstí je to většina. Ano, myslím, že jsme zvládli to, co se v krátkém čase stihnout dalo. Nyní musíme přepnout na tlačítko: dlouhodobě.
V květnu se v Lipsku konaly Německé katolické církevní dny (Deutscher katholischer Kirchentag). Právě u svatého Tomáše se uskutečnila debata mezi nejvyšším představitelem německých katolíků Reinhardem Marxem a evangelíků Heinrichem Bedford-Strohmem. Jsou již staré rány zahojeny a rozdíly překonány? Jaké bylo hlavní poselství tohoto setkání?
Oba se pokusili, což se mi se zdá rozumné, zdůraznit to společné. Myslím, že u obou byla znát snaha vycházet si vstříc – aby křesťanské (nikoliv jen „měšťansko-moralistické“) hodnoty mohly být žity v moderním světě a abychom vystupovali ve prospěch demokratického společenství – to bylo hlavní politické poselství.
Právě po první lipské disputaci měl Luther svému příteli Spalatinovi napsat: „Aniž jsme to věděli, jsme všichni husité!“ Čeho si z pokladů české reformace ceníš nejvíce ty?
Takových věcí je více. Vážím si pedagogiky – Komenský! Vážím si krásných písní, které jsou velmi jednoduché svou teologií, a ta má hodně do sebe. V mých očích to vnímám jako u českých bratří: všichni jsme si rovni a stojíme kolem Společného. Je to taková velmi demokratická teologie, pokud to tak smím říci…
ptal se Richard Vlasák, foto Michael Bader