(ČB 2/2017) Jsou písně, které vás okamžitě chytí za srdce. Jakmile je jednou uslyšíte, uvíznou vám v paměti a vy si je zpíváte. Čím to je? Někoho zaujme krásná melodie, jiného zase rytmus. Na písni je také důležité, jestli se slova a melodie k sobě hodí. Složit píseň je zkrátka kumšt.
Na to, jak píseň vzniká, jsem se zeptala tří evangelických muzikantů a skladatelů, Miloše Rejchrta (MR), Jaromíra Křivohlavého (JK) a Ladislava Moravetze (LM).

Poslechněte si článek:

Při skládání písně vás nejprve napadne melodie, nebo vycházíte z textu?

MR: Nejsa skladatel ani básník, nýbrž příležitostný písničkář, nemám ani žádnou metodu tvorby. Několik písniček vzniklo tak, že jsem otextoval nápěvy již existující, které mne něčím chytly (zvláště černošské spirituály). U těch zbývajících, kde jsem uveden jako autor nápěvu i textu, jsem si nejdříve něco povídal, potom, většinou při chůzi, se mi k tomu začaly vybavovat jednoduché melodie. Znalec by jistě zjistil, že nejsou nijak originální, nýbrž často poskládané z motivů odjinud převzatých, ale ani v tom nejsem mezi hudebními skladateli výjimkou.

JK: Mám rozpaky psát o něčem, co bylo jen náznakem a před mnoha lety. Nejsem skladatel, nejsem ani hudebník. A nejsem ani básník. Jsem jen šťastný uživatel jednoho hlasu a dvou uší, který miluje hudbu celou duší. Hudba nebo často melodie mi pomáhá v životě. Zpívám si, když je mi hezky, a zpívám si, i když něco bolí. Stalo se mi, že jsem byl ve velikém napětí. Šel jsem po náměstí a do mého velmi tlumeného zpěvu jsem zaslechl. „Vidíš to, co já? Šest hodin ráno a už ji má.“ No, opice to nebyla. Byl jsem střízlivý a jen smutný. Když jsem kdysi psal písničky, bylo to na základě toho, co jsem zažil a s čím jsem se chtěl vypořádat. Mnohokrát se měnila slova i melodie, ale ta myšlenka zůstávala. Myslím, že některá slovní spojení jsou velmi melodická a zvukovou linku sama nabízejí. Teď píšu občas na objednávku popěvky k narozeninám nebo třeba k vánoční hře; to mě pak potěší, když si má vnoučata v září při stavění z Lega pozpěvují to, co zpívala před devíti měsíci.

LM: Všechny melodie, které jsem doposud napsal, vzešly z textů, které si vybírám. Dobrý text musí mít něco, k čemu se člověk chce vracet. Musí být dobře „vypolírovaný“, jak by řekl Jan Blahoslav. Jde o řemeslnickou dovednost, kterou mohou mít jen někteří jednotlivci. Ti se v tom také dlouhodobě cvičí, zajímají se o poezii a jsou v této věci vnímaví. Dobrý text duchovní písně nemá být jen laciná veršovánka. Nestačí jen to, že se slova rýmují a obsah je aktuální či správný. Text musí mít pravdivost, se kterou by se měla ztotožnit celá církev (má-li být píseň v církevním zpěvníku), a také hloubku a poetickou krásu. Pokud mne takový text osloví, naučím se slova první sloky, která si stále opakuji v mysli i nahlas. Tento proces trvá i několik dní. Nesnažím se to uspěchat. Srovnávám akcenty v dalších slokách, abych zjistil, zda má text pevné metrum, či kolísavý vnitřní rytmus. Po analýze textu a ustálení rytmické struktury přemýšlím nad nápěvem a volbou tóniny. Je důležité, aby se slova s tóny dobře pojila, aby tónina byla v souladu s charakterem textu. Intervaly a rytmus jsou hlavním stavebním materiálem. Pro slova je třeba najít správné melodické tvary, aby deklamace byla přirozená. Zpívám si všechny sloky a kontroluji, zda to v některé sloce „nedrhne“. Když se nápěv ustálí, pracuji nad doprovodem, aranží, která je také důležitá, protože podtrhuje náladu písně a prohlubuje obsah.

Jaký je váš oblíbený žánr, hudební nálada, tónina, ve které obvykle skládáte?

MR: Mám rád písně s refrénem, už sama jejich struktura upomíná na nezastupitelnou roli jedince (proroka, kazatele, učitele) a stejně tak na nenahraditelnou roli společenství, které se zvěstovaného poselství chápe, odpovídá na ně, dotváří je, převádí do množného čísla. Tohle všechno nacházím v afroamerickém gospelu. Karel Barth měl představu, že andělé v nebi si pro radost hrají Mozarta, já se více těším na chóry všelijakých černých andělek odkudsi z Alabamy, které refrénovitě v jazzových harmoníích odpovídají na zpěv Cissy Houston a její dcery Whitney, přičemž do toho občas vpadne Elvis Presley. Ten to taky uměl.
Mám rád v hudbě spíše linutí a plynutí než nějaká prestissima, však není kam spěchat. Tóniny neřeším, ale pravda je, že když si chci něco přebrnkat na piáno, pod tři béčka a nad čtyři křížky to nezkouším.

JK: Já mám rád folkovou hudbu. Když mám u sebe kytaru, dobře se mi hraje v F dur nebo v C dur. A u klavíru v A dur. Moc to neumím, ale mezi černými klapkami se lépe orientuji a zpívá se mi to dobře, ale pro ostatní to pak radši transponuji do lépe zpívatelné polohy.

LM: S hudbou pracuji prakticky celý týden. Vyhovují mi změny. Něčemu se věnuji pracovně či služebně, něco jiného poslouchám v autě nebo někde jinde. Rozmanitost církevní hudby je něco jako obrovský oceán s mnohými ostrovy, s poklady ze „studně nepřevážené všech božských milostí“. Z takové dobrodružné a regenerující plavby se raduji také proto, že nejsem na lodi sám.

Koho máte před očima, když komponujete? Pěvecký sbor, nedělní shromáždění, sólového zpěváka, nebo skupinu mládeže?

MR: Moje písničky, z nichž některé se po letech ocitly v oficiálních zpěvnících některých církví, většinou vznikaly pod tlakem ústně tradovaného pozvání na nějaké semiilegální setkání mládeže. Hodilo by se něčím tam přispět, aby si všichni zazpívali, říkal jsem si; tedy s kytarou. Také mne lákala vidina, že by mnou otextované tradicionály mohli zpívat semiilegální Berani. Klidně při nedělním shromáždění, proč ne, pokud se najde odvážný farář, který to dovolí. Nikdy jsem si nepředstavoval, že by se jednou zpívaly za varhanního doprovodu jako standardizovaný protestantský chorál. Ale to už jde mimo mne a třeba je to dobře.

JK: Když se snažím něco psát, soustředím se na myšlenku, kterou chci vyjádřit. Před očima obrazovku, pianino nebo kytaru a vedle klávesnici počítače. Klid, ticho, většinou v noci. Zamlada to ale bylo vždy v přírodě a s kytarou, nebo i bez nástroje.

LM: V tvořivém procesu je vždy dobré mít před sebou představu, kdo bude píseň zpívat či skladbu hrát. Píšu hlavně pro pěvecké sbory, pro varhaníky a bohoslužebné shromáždění.

Kterou píseň z Evangelického zpěvníku máte rádi a proč?

MR: Vždycky se mi líbila Třanovského „Kristus Pán je můj život“ na vlídnou melodii Melchiora Vulpia (EZ 524). Jak jdu do let, zpívám si ji stále procítěněji. Mám rád teplo, hodně světla, klid a jsem požitkář. Tudíž vítám příslib, že „tu léto slávy věčné, tu bez přestání den, tu bydlení bezpečné, všech rozkoší pramen“.

JK: Z EZ mám rád například „Já chtěl bych Bože můj“ (500), Ježíši můj milý (472) nebo Mocný Bože při Kristovu (419). Je to vyjádření mých myšlenek k Bohu, doplněných krásnou melodií. Moc rád mám Dodatek. Je také plný pokladů.

LM: Nedokážu jmenovat žádnou, protože jich mám rád hodně a byl by to dlouhý seznam známých i málo známých písní. V každém období mám určité písně preferované.

ptala se Romana Čunderlíková, kresba Petra Fischerová