(ČB 2/2017) Jeden ze zakladatelů dnes už celosvětové organizace Modlitby 24-7 Pete Greig pokojně spal vedle koše svého sedmitýdenního syna, když jeho ženu Sammy postihl ošklivý epileptický záchvat. Jejich život bez varování nabral netušený, šílený směr.

Tak začíná příběh knihy s podtitulem Vstoupit do ticha nevyslyšených modliteb. Nebylo by to důležité, kdyby tu nešlo právě o modlitby nevyslyšené – možná jedno z největších tabu v životě církve.

Poslechněte si článek:

Snad každý konfirmand zná verš z Lukášova evangelia: „Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“ A přesto se stává, že člověk prosí ‒ a nic. V logice těch, kteří v modlitbě tak jako pověstní Jobovi přátelé nikdy o nic nezápasili, to znamená, že je někde chyba: buď se ten, kdo se modlí, modlí špatně, anebo špatně žije.

O nevyslyšených modlitbách nejspíš zčásti nemluvíme právě kvůli tomu, že se bojíme necitlivé reakce druhých. A právě proto je ideálním průvodcem na této těžké cestě někdo, kdo staví na vlastní dlouhodobé zkušenosti: Sammy sice operaci velkého nádoru na mozku přežila, kruté epileptické záchvaty jí však jako následek zůstaly trvale. Jako by se Hospodin vyhlášenému modlitebníkovi a jeho mezinárodnímu renomé vysmíval.

Doprovod po pašijové cestě
Tyto vypjaté, nenaaranžované okolnosti dávají knize hloubku a všemu, o čem se tu píše, náležitou váhu. Ani řešení, které pro nás Grieg má, není tuctové. Nenabízí se tu nic více a nic méně než osobně vstoupit do Ježíšova příběhu, v němž se nakonec rozhoduje mezi věrností Bohu a zachováním života. Greig si totiž knihu rozvrhl podle Kristových pašijí – jednotlivé kapitoly jsou rozestřeny na ose jdoucí od Zeleného čtvrtku k Velikonoční neděli. Už v tom je obsažena naděje: v trápení se nemusíme propadat do nekonečných hlubin, ale je tu cesta, po níž se dá při vší bolesti jít kupředu.

Nejvíc prostoru dostává Zelený čtvrtek, provázený otázkou „Jak tohle zvládnu?“ Grieg si bere na pomoc každého, kdo tu může být co platný ‒ příběhy a slovy biblických svědků počínaje a zkušeností obyčejných lidí, kteří v těžkých zápasech obstáli, konče. Sleduje úhybné manévry vlastní ztrápené mysli a upozorňuje na těžké situace, které mohou být vzorové. Neplísní ani neradí, spíš nevtíravě provází. Málokterý autor, který se zabývá problémem utrpení, je tak střídmý a přitom povzbudivý společník, a to i když se poslední štace, k níž nás na Zelený čtvrtek vede, jmenuje „temnější důvěra“.

Druhá část, Velký pátek – den, kdy se Bůh ptá Boha „proč“?, je nadepsána otázkou „Proč na mé modlitby nikdo neodpovídá?“ Grieg se tu snaží nejprve racionálně vypočíst možné důvody nevyslyšených modliteb, aby zůstaly jen ty, které jsou skutečně obestřeny tajemstvím a v jejichž případě se žádná odpověď na „proč“ nerýsuje. Najdeme tu i praktické rady, z nichž některé nám mohou být bližší a jiné vzdálenější, i zde je však cíl jasný: stále hledat. Vytrvat a nevzdat to, protože už od onoho historického Velkého pátku smíme vědět, že Bůh nás neopouští.

Bílá sobota, „jediný den v roce, kdy církev nemá co říct“, je prostoupena otázkou „Kde je Bůh, když nebe mlčí?“ Jako by se v ten den modlitby vyčerpaly a naděje vytrácela, protože na zázrak se zdá být pozdě. Uprostřed zmatení a pochyb zkoumáme Boží ticho ‒ které nás překvapivě může vést k Bohu blíž.

Závěrečná Velikonoční neděle jako jediná není spojena s otázkou, nýbrž s odpovědí: „Když je každá modlitba vyslyšena“. Autor si ovšem dává dobrý pozor, aby nenabízel lacinou útěchu. Některé modlitby zůstávají bez odezvy natrvalo. Velikonoční neděle nevyslyšených modliteb se dočkáme až s příchodem budoucího věku.

Mám-li své dojmy z četby shrnout, řekla bych, že Greigova kniha patří k tomu nejlepšímu, co jsem o modlitbě četla. Myslím, že je to dobré čtení do postní doby.

Šárka Grauová

Pete Greig. Když Bůh mlčí. Vstoupit do ticha nevyslyšených modliteb.
Přeložila Petra Bauer Horská. Praha: Rosa, 2016, 272 s.