(ČB 1/2017) „A příště se uvidíme u nás. Doufám, že přijedeš. Bude to velká sláva – 20 let kostela a k tomu naše konfirmace!“ S těmito slovy se se mnou loučila Nasťa a další mladí, když po prázdninách strávených u nás odjížděli zpět domů do Bohemky. Upřímně: termín mi moc nevyhovoval. Na druhou stranu jet se seznámit s místní realitou a pokusit se zorganizovat pobyty dětí a mládeže na další rok bylo opravdu potřeba. Když pak přišly další zprávy přes Facebook, došla jsem k tomu, že takové pozvání odmítnu těžko.

Poslechněte si článek:

A protože to byla velká sláva, vydaly se na cestu od nás hned dva minibusy. Měli jsme štěstí: na hranicích bylo celníkům asi zima, tak odbavovali rychle. Po hodinovém čekání a povinné kukačce (rozuměj: každý se musí osobně jít představit k okýnku) jsme opustili schengenský prostor a za odměnu pocítili stav místních silnic. Nové polské dálnice vystřídaly cesty, kterým může konkurovat leda tak naše dálnice z Prahy do Brna.

A bylo ráno. Širé pláně se třpytily pod bílým povlakem námrazy, žlutá tráva vála ve větru a tu a tam se pásly krávy. Celé dlouhé kilometry nikde ani človíčka. Po polní nerovné cestě auto teď už doslova poskakovalo; po čtyřiadvaceti hodinách jsme toho všichni měli docela dost. Kde se vzala, tu se vzala cedule a na ní nápis: „Vítejte v Bohemce“. Byla to docela euforie: už jsme tady! Místní nás uvítali výtečnou snídaní, po chvíli se objevila dokonce i Nasťa. Některé věci jsme vyložili a auto se dalo znovu do pohybu – naším prvním cílem je 70 km vzdálená Veselynivka, do Bohemky se vrátíme až později.

Veselynivka
Z cesty si pamatuju jen tu a tam pole a vyprávění paní Provazníkové o tom, jaká byla letos zemědělská sezona – velké horko (až 50 stupňů!), málo vláhy, hodně plodin spálilo slunce. Mimochodem – paní Provazníková mi v mnohém připomíná moji babičku – nejvíce asi dobrou náladou, pracovitostí a životním nadhledem. Modlila jsem se za to, aby auto cestu přežilo; že byly modlitby potřeba, se ukázalo záhy – do Veselynivky jsme dojeli v pořádku, avšak v den plánovaného odjezdu do Bohemky, vjela kola auta do díry, ozvala se velká rána a prorazil se olejový filtr. Olej vytekl a auto zůstalo nepojízdné.   Zůstali jsme tedy ve Veselynivce a měli jsme dost času na to pobýt s místními lidmi. Na programu byla společná jídla, biblická hodina a procházky po vesnici… a taky vyjednávání s pojišťovnou, odtah auta do Oděsy a nákup letenek na cestu zpět. Mohlo by se zdát, že jsme měli dlouhou chvíli, opak byl ale pravdou. Mobilní signál fungoval jen tu a tam na jednom místě, internet pak jen jeden den, za což jsme byli opravdu moc vděčni. A ještě více jsme byli vděčni lidem z Veselynivky, že nás tak hezky přijali a starali se o nás! Na jejich boršč a pečenou kachnu jen tak nezapomenu.

Bohemka
Zatímco ostatní se snažili vrátit co nejdříve domů, já jsem se rozhodla strávit zbytek pobytu po svém. Nechala jsem se odvést druhým minibusem na 10 km vzdálenou autobusovou zastávku a nasedla do linkového autobusu. Byl to zážitek – a evidentně ještě větší pro mé spolucestující než pro mě samotnou. Cizinka v autobuse, a neumí rusky ani ukrajinsky! Naštěstí jsem se domluvila univerzálním jazykem – češtinou.

Konfirmace v Bohemce
Přijela jsem akorát včas – večer byla zkouška konfirmandů před staršovstvem. Jaké bylo mé překvapení, když se mezi konfirmandy objevily známé tváře mládeže, která byla letos na KEMPu ve Strmilově! Do Bohemky přijížděli všichni postupně během týdne, studují a pracují v bližších velkých městech (v Oděse a v Mykolaivě). Zkouška sama byla přátelská, více než dvouleté konfirmační cvičení, čítající kolem deseti setkání pod vedením Petra Brodského a Miroslava Pfanna, přineslo své ovoce.

Největší radost mi ale udělalo to, že se pro konfirmaci všichni rozhodli sami a před celým sborem to v neděli také řekli: Věří Pánu Bohu, potvrzují svůj křest a chtějí se stát plnoprávnými členy sboru. Také si nacvičili dvě písničky. Písničku „Každý den Pán mi sílu dává“ Nasťa dokonce přeložila do ukrajinštiny, a tak jsme ji zpívali česky i ukrajinsky. Slyšeli jsme také pár proslovů (kurátorka, místní kazatelka – ordinovaná presbyterka, moje maličkost). Radost střídalo dojetí, a tak se po bohoslužbách všichni objímali.

Mohla jsem v Bohemce zůstat až do pondělka, naskytla se mi tedy příležitost navštívit různá stavení a popovídat si s milými lidmi. Připadala jsem si jako doma, vesnice je prostě česká, i když se tam mluví „bohemštinou“. Můj mezinárodní slovníček je nyní obohacen o výrazy „Nezamrzla jsi?“ (nebyla ti zima?) nebo třeba o slovo „šikovat“ (připravovat). Navštívila jsem také knihovnu, školku a školu, ve které i ukrajinské učitelky mluví česky.

Do Oděsy, odkud mi další den ráno letělo letadlo do Prahy, mě linkovým autobusem doprovodil jeden z konfirmandů, mohli jsme si ji tedy prohlédnout a popovídat přitom o zážitcích z prázdnin i z konfirmace a o možnostech pro příští rok.

Jana Škubalová, vedoucí oddělení mládeže (foto: účastníci cesty)