(ČB 1/2017) Narozen v roce 1927 v Myslkově u Sedlčan v učitelské rodině absolvoval klasické gymnázium a zároveň se vyučil sladovníkem v pražském pivovaru Staropramen. Se svou rodinou žil v Praze na Žižkově; navštěvovali evangelický sbor Žižkov 2, kde tehdy působil farář Vladimír Čapek, a jistě i to přispělo k tomu, že se po maturitě přihlásil na Husovu evangelickou bohosloveckou fakultu. Po otci rebel, vzdoroval nebojácně pořádkům, zavedeným komunistickým režimem, které se přirozeně i evangelické fakulty výrazně týkaly. Když na synodu v únoru roku 1950 otevřeně varoval před poslušností totalitního režimu, která znamená zradu Ježíše Krista, byl zatčen poprvé. Fakultu pak v roce 1950 sám opustil.
Poslechněte si článek:
Byl povolán k vojenské službě; odmítl vojenskou přísahu a službu se zbraní, a řada dalších arestů tak započala: Praha, Klatovy, Písek, pracovní tábory Jakubčovice nad Odrou a Leskoun, kde zažil vzpouru, když vězňům odebrali Bible, Plzeň-Bory, Opava. Týrání v jáchymovském táboře, tvrdá korekce v Horním Slavkově. Propuštěn byl podmínečně v srpnu roku 1953, aby pracoval jako dělník a v zemědělském družstvu. Teologické studium však na konci šedesátých let dokončil a působil jako diakon v Heřmanově Městci a jako vikář v Soběslavi. V roce 72 jeho služba končí, státní souhlas mu byl totiž odebrán. Se svojí ženou a dvěma dětmi žil potom až do konce života ve Strmilově v jižních Čechách.
Petr Jankovský byl evangelík a buřič. Pro pravdu a pro víru byl ochoten podstoupit oběti, které pro něho obětmi nebyly. A právě proto bychom rádi krátkou vzpomínku uzavřeli slovy, která na pohřbu pronesl farář Pavel Pokorný, jehož sbor v Praze-Střešovicích již po desetiletí navštěvuje syn zemřelého a jeho rodina. Jsou totiž prodchnuta týmž duchem, který tak mocně ovlivnil a osvobozoval zemřelého. Na celý život.
Vážení a milí pozůstalí, sestry a bratři, přátelé,
za vedení ČCE, jménem synodní rady bych chtěl za službu bratra faráře Petra Jankovského v prvé řadě vyjádřit vděčnost. Sloužil věci Kristově nejen v nemnoha letech, kdy mu bylo umožněno být diakonem a vikářem, nýbrž celým životem.
Je mi velice líto, že se jej vedení církve nezastalo v době, kdy zastání potřeboval. Je to selhání, ostuda, hřích.
Naše církev má ve všech svých řádech a slibech kazatelů, poslanců a presbyterů vždy na prvním místě poslušnost Kristu a teprve na místech dalších poslušnost řádům a církevním orgánům. Není to žádná náboženská omáčka, ale principiální věc. Evangelická církev je tak jednou z mála organizací (ne-li jedinou), která má ve svých řádech zakomponovanou jakousi neposlušnost vůči sobě samé. A snad nenastává příliš často situace, kdy tyto různé loajality stojí proti sobě. Ale pokud nastane, je nutné tuto hierarchii poslušností respektovat. Že na prvním místě stojí věrnost Kristu, v tom měl bratr farář Jankovský jasno a za tím svědectvím svého života stál. A za to mu náleží naše vděčnost a úcta.
Jana Plíšková