(ČB 1/2017) Letos si ve Střešovicích budeme připomínat 85 let od ustanovení samostatného farního sboru. Na jeho cestě, už od malých začátků kazatelské stanice sboru salvátorského, jej po více než čtyři desítky let věrně provázel jeho první duchovní správce, bratr farář Bohuš Hrejsa. 110. výročí jeho narození připadá rovněž na leden roku 2017. Byl synem Ferdinanda Hrejsy, jednoho z „otců“ sjednocení tolerančních církví v prosinci 1918, někdejšího faráře a superintendenta evangelické církve a.v. u Salvátora a od roku 1920 profesora nově založené Husovy evangelické bohoslovecké fakulty.
Poslechněte si článek:
Bohuš Hrejsa splnil přání svého otce, vystudoval bohosloví na nové fakultě a ujal se duchovní služby v právě vznikajícím sboru ve Střešovicích. Srostl pevně s tímto zdárně se rozvíjejícím společenstvím a provázel je až do roku 1973. Třicátá léta minulého století byla ve znamení utěšeného růstu; na střešovickém kopečku byl v krátkém čase vybudován kostel s farou podle návrhu člena sboru, architekta Bohumíra Kozáka. Jeho slavnostní otevření v květnu 1939 však bylo poznamenáno německou okupací. Následující léta patřila k velmi těžkým dobám pro celý náš národ a sborové prostory se ve válečných letech stávaly místem, kde se lidé mohli cítit svobodněji. Kostel skoro nestačil pojmout návštěvníky shromáždění o církevních svátcích nebo při konfirmaci; to se musela otvírat přilehlá sborová místnost.
Naděje všech se upínala ke konci války; po krátké době svobodného nadechnutí následovala však po převratu v roce 1948 studená sprcha komunistické totality, jejíž konec byl v nedohlednu. K pronásledovaným skupinám patřili i křesťané všech vyznání. Aktivní příslušnost k církvi přinášela přinejmenším výstražné poznámky v kádrových materiálech dospělých i školáků. V té době se počet pravidelných návštěvníků bohoslužeb i jiných sborových shromáždění zmenšoval, vyučování náboženství na školách jaksi samo odumřelo – žádné děti nebyly ze strachu přihlašovány.
V těchto bezvýhledných letech byl Bohuš Hrejsa po dvě volební období seniorem Pražského seniorátu. Nejtěžším úkolem faráře, a seniora zvláště, bylo jednání se státní správou – pro každé plánované shromáždění mimo pravidelné bohoslužby bylo nutno žádat s příslušným odůvodněním o povolení. Církevní tajemníci žádnou příležitost k útoku na práci faráře nevynechali, jednalo se o hrozby nejrůznějšími postihy, od finančních až k odebrání státního souhlasu k výkonu práce duchovního. V závěru druhého seniorského období Československo přepadla vojska Varšavské smlouvy v čele s armádou Sovětského svazu, následovala tragická smrt studenta Jana Palacha. To všechno síly bratra faráře vyčerpávalo, rozhodl se odejít do důchodu.
Bohuš Hrejsa splnil přání svého otce sloužit evangelické církvi jako kazatel. Jeho velikou láskou od raného mládí byla však hudba, zvláště pak hudba církevní. Na Filosofické fakultě UK výtečně obhájil práci o gregoriánském chorálu a získal doktorát v oboru hudební vědy. Po celou dobu své duchovenské činnosti byl také člen hymnologického odboru ČCE, od roku 1958 pak jeho předseda. Tento odbor intenzivně připravoval vydání Evangelického zpěvníku; Bohuš Hrejsa se po odchodu „na odpočinek“ této práci mohl plně věnovat. Zpěvník byl vytištěn s mimořádnou pomocí Bádenské evangelické církve v Karlsruhe a naší církvi předán v adventu 1979.
Závěr života strávil Bohuš Hrejsa v Domově odpočinku v Praze-Čimicích. Politické svobody se nedožil, zemřel 14. ledna 1989, krátce po svých 82. narozeninách. Svou trpělivostí, laskavostí a porozuměním pro lidské úděly náležel bratr farář k „tichým v zemi“, k lidem skromným, nenápadným, kteří dovedou naslouchat a jsou připraveni pomoci těm, kdo jsou v nesnázích. Na bedrech takových osobností ovšem vždy spočívá břemeno služby druhým a starost o pravdivé dosvědčení slova Božího.
Lydie Roskovcová