(ČB 11/2016) Po listopadové revoluci se i u nás začalo uvažovat o výstavbě ekumenických center a kostelů. Porevoluční euforie či blížící se optimistická očekávání spojená s jubilejním rokem 2000 vystřídala realita a miléniové nadšení blízkého sjednocení církví opadlo. Zdravý konzervatismus má ale jistě i své dobré stránky, církve mohou navzájem respektovat své odlišné přístupy. To platí i o využívání jednoho ekumenického centra v Praze na Jižním Městě, o jehož výstavbě se začalo uvažovat už brzy po listopadu ’89. Podle kurátora tehdy ještě sboru na Spořilově Pavla Hejdy se bohoslužby na Jižním Městě z počátku konaly ve školní jídelně, později ve vojenském hangáru, který římskokatolická farnost postavila vedle kostela sv. Františka na Chodově.

Poslechněte si článek:

Ten však brzy kapacitně nestačil. „Potřeba obou církví vybudovat nové prostory a prožívaná ekumenická sounáležitost vedly k myšlence vybudovat ekumenické centrum, k němuž by se mohly připojit i další církve. Avšak v okamžiku, kdy jsme začali promýšlet konkrétní právní, ekonomické či technické kroky, se ukázala mnohá úskalí. Pokud by budova neměla mít více vlastníků, a to je vždy nepraktické z hlediska provozu, údržby či oprav, bylo by nutno zřídit novou právnickou osobu, do níž by partneři vložili prostředky. Nakonec jsme usoudili, že půjdeme každý svou cestou, aniž to naruší dobré ekumenické vztahy,“ vysvětluje Hejda.

 Sborový dům Milíče z Kroměříže a azylový dům
Evangelíci tak začali uvažovat o výstavbě vlastního kostela, sborového domu, tak jako katolíci později postavili centrum Matky Terezy v Hájích. Ostatně myšlenka vlastního kostela byla ještě předrevoluční; možnost stavby ekumenického centra se objevila až později. Výběr místa pro nový kostel úzce souvisel se spoluprací s azylovým domem v Donovalské ulici na Chodově a podle Hejdy byly vazby na sociální práci důležitější než vazby ekumenické. Toto azylové centrum nabízelo dočasné ubytování těm, kteří se ocitli bez střechy nad hlavou v důsledku rozpadu rodiny nebo ztráty zaměstnání, část obyvatel tvořili také cizinci hledající v České republice azyl. Více než polovinu obyvatel domu tvořily děti. Spořilovský sbor byl pozván, aby pomohl s péčí o obyvatele azylového domu. Návrh na stavbu sborového centra na pozemku azylového domu vyšel od vedení azylového domu samého a byl přijat sborem i Radou Prahy 11, jíž pozemek patřil. Vzhledem k silné vazbě na sociální práci byl sborový dům pojmenován po Milíči z Kroměříže. „Smutnou kapitolou je fakt, že politická reprezentace, která se dostala na Jižním Městě k moci ve volbách 2006, neprodloužila v roce 2009 občanskému sdružení pronájem objektu, v němž azylový dům sídlil. Přes četné protesty sboru, církve, řady osobností veřejného života i politiků bylo soužití sboru s obyvateli azylového domu násilně přerušeno,“ dodává Hejda.

Nový kostel
Rozhodnutí o stavbě nového kostela padlo v roce 2000 a o tři roky později byl položen základní kámen. Objekt byl hotov před deseti lety, v říjnu 2006, v době, kdy ve sboru působil Tomáš Bísek. Jedná se o okrouhlý sakrální prostor s robustní věží s křížem, k níž přiléhá patrová budova fary a sborové prostory. Snížený strop v zadní části kostela vytváří komorní prostředí i při menším obsazení sálu. Výraznou dominantou interiéru je jeho mobiliář: varhany na kruchtě, stůl Páně a ambon z kvalitního dřeva od Zdara Šorma. Do prostoru dobře zapadají i abstraktní plátna s biblickými motivy Jiřiny Adamcové. Stavba kostela je tak důstojnou dominantou a jeho rozsáhlost odpovídá umístění na jednom z největších sídlišť v Čechách. Podle faráře sboru Michala Šourka také ekumenická spolupráce nadále funguje, jednou měsíčně se konají ekumenické bohoslužby. Pravidelně se pak v kostele scházejí i adventisté a Církev bez hranic.

Celkové náklady na stavbu nakonec výrazně přesáhly rozpočet (28 milionů), dosáhly téměř 40 milionů Kč. Stavební práce se totiž ukázaly finančně náročnější, než architekt Jiří Veselý předpokládal. Je možné položit si otázku, zda by nebylo vhodnější od evangelického ideálu kostela i fary v jedné budově ustoupit. Pokud by součástí nebyl farní byt, stavba mohla být levnější a méně robustní a prostory přehlednější. Některé farářské rodiny by možná více ocenily soukromí v bytě zakoupeném na sídlišti. Z hlediska správy a bezpečnosti má ale současné řešení také své výhody.

Dva pražské kostely Jana Milíče
Na závěr článku si dovolím malé srovnání staveb dvou pražských kostelů, které nesou Milíčovo jméno. Tou druhou je kaple v Malešicích z padesátých let. V době, kdy se investovalo na Jižním Městě, ústředí církve uvažovalo o malešické kapli zcela odcizeně jako o pozemku k investičnímu využití a okolní sbory se proti tomu jasně nepostavily. Zbytečně nastaly i konflikty s občanskými iniciativami. V nízké zástavbě se plánovala nerealistická stavba bytového domu, která by zřejmě narazila na odpor sousedů; odporují i o dvě patra nižší dostavbě ke stávající kapli podle návrhu architekta Davida Vávry. Tento návrh naštěstí nakonec před demolicí modlitebny zvítězil (viz ČB. 3/2015). Spojení obou projektů je ale velmi vzdáleno, Milíčovo jméno jako spojující prvek je málo. Napadá mě, zda církvi nechybí jasnější koncepce výstavby, architekt, odborná komise, subjekt, který by dokázal posoudit různé projekty v širších souvislostech.

Jan Kirschner