(ČB 11/2016) Jsou knihy, které byste neměli číst odzadu. Jenže když vám ta, kterou zrovna vybalujete z obálky, nedopatřením spadne na zem a rozkročí se mezi pár posledních stránek, co uděláte? Podíváte se, jestli se některý z listů nepřehnul a místo toho, abyste knihu zavřeli anebo ji začali číst od začátku, nahlédnete, přečtete si pár vět a tušíte, že tohle vyprávění je něčím výjimečné.

Poslechněte si článek:

„Nikdy jsem neuměl říkat něžnosti“, píše ve své nové knize Jizvy na duši dokumentarista, režisér a kameraman Jan Jelínek. „Teď je nejen říkám, ale cítím je a věřím jim. Neopomenu říci té ženě, která je skryta ve tmě kousek od mých očí, že jsem šťastný, že děkuji tomu nahoře, že jsem prožil den čekánim na ni a že budu stejně šťastný, když mi dopřeje další den čekání.“ Ukažte mi člověka, který by tahle slova nechtěl říkat tomu, koho miluje a má rád, ať je mu dvacet, padesát nebo pětasedmdesát let. Takový snad na světě nikdo není. Bože, prosím, ať není.

Jan Jelínek (*1940) vstoupil do povědomí čtenářů svou knihou A kde byl Bůh…?, která shromáždila autentické výpovědi lidí přeživších holokaust. Autor spolupracoval s americkým režisérem Stevenem Spielbergem a s jeho USC Shoah Foundation, jež si klade za cíl zaznamenat na kameru svědectví těch, kteří unikli nacistickému plánu tzv. konečného řešení. Všechny příběhy té knihy jsou úžasně silné a motivující. Víra a naděje těch, kteří přežili, jsou něčím, co by mohlo zaujmout snad každého z nás a posunout ho o kus dál. Jizvy na duši jsou však úplně jiným čtením. Jde o vzpomínky malého chlapce, vyprávěné s velkým citovým zaujetím a smyslem pro čisté, jasné slovo. Promlouvá v nich jeden docela obyčejný kluk o tom, co ho v životě potkalo a utvářelo. Myslím si, že se od první stránky stanete přáteli. Jan Jelínek totiž hovoří tak trochu i o vás.

V jeho útlé a nenápadné knize nenajdete neúnosnou tíhu vzpomínek na válku ani strach z toho, že už vlastně nemusel být. Tenhle hubený a citlivý hoch s židovskými kořeny v sobě dokázal přepodstatnit všechno, co prožíval, ať už to bylo dobré, nebo zlé. Nymburk, město jeho dětství, se mu stalo jednou z bran pochopení. V každodenních maličkostech poznával, snad trochu intenzivněji než jeho vrstevníci, svět emocí a citů, máminy něhy i jejích starostí, svět upřímného kamarádství, školu, radost i strach, svět dospělých, tátovu smrt, lásku i první intimní prohlédnutí. Jeho upřímnost vás dojme a rozněžní. Autor bez jakýchkoli slovních ornamentů a předsudků hovoří o všem, co se ho kdy dotklo. A svět dotyků – rukou, duše, barev, vůní, těla, ročních období, města, venkova, řeky a domova – je tím, co bylo a je pro Jana Jelínka životně důležité.

Právě tahle míra senzitivity mu napomohla porozumět lidem, jejichž osudy ve své první knize zaznamenal a nedal jim upadnout do zapomnění. Prožitky jeho dětských let z něj vytvořily člověka hledajícího pravdu i svět přesahu, v němž se snaží hovořit a naslouchat Hospodinu a nalézt své místo na zemi. Jelínkova víra je tichá. Je osou jeho života a nemá v sobě nic z barokní okázalosti a nikoho nechce přesvědčovat. Otiskuje se do jeho tvůrčí práce, do jeho vztahů a do jeho života s ženou, v níž našel svého přítele i lásku, s níž chce být až do konce života. Nemusíte mít ambice napsat jednou v životě velkou úspěšnou knihu. Proč také? Stačí, když seberete odvahu a důvěru vyprávět jednomu jedinému člověku příběh svého života. Bůhví, snad v něm zažehnete něco, co ho promění a co promění i vás. Možná je to právě on, komu máte vstoupit do cesty a jít s ním chvíli ruku v ruce tam, kam by si sám netroufl. Jak v jednom z dopisů napsal Antoine de Saint-Exupéry: „I jediný čtenář může být naprosto postačující.“ Zdá se mi, že by Jan Jelínek s autorem Malého prince a Citadely souhlasil. Oba totiž poznali, co to jsou jizvy na duši a co to znamená, když člověk vyslechne člověka.

Zdeněk A. Eminger