Český bratr 5/2012.

Gustav Adolf Říčan ml. se narodil v Hovězí-Huslenkách dne 21. dubna 1912 jako nejmladší dítě do rodiny evangelického faráře a.v., Gustava Adolfa Říčana a Adély rozené Lány. Do dvoutřídky v Huslenkách nastoupil již jako pětiletý. Reálné gymnázium navštěvoval ve Valašském Meziříčí a v Třebíči. Vyrostl ve vysokého fyzicky zdatného sportovně založeného studenta. V roce 1930 sjezdil na kole celou střední Evropu. Ve svém cyklistickém deníku často cituje jako cíl své cesty Maďarsko, zemi předků, tolerančních kazatelů (během jízdy si opakoval maďarská slovíčka).

V roce 1931 začal studovat filologii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na fakultě navštěvoval jen knihovnické kurzy, kde složil nižší a vyšší knihovnickou zkoušku. Na Husovu bohosloveckou fakultu se zapsal jen jako mimořádný posluchač. Ale v roce 1932 se na ni hlásil již jako řádný frekventant.
V deníku píše: „Skončiv v pondělí 19. 6. dřinu studijního roku 1932–33 nižší státní zkouškou knihovnickou, očekával jsem dopravení svého kolečka. Chtěl jsem si ještě mezi tím privata industria odkolokvovat u tatíčka Hrejsy (prof. Ferdinand Hrejsa) všeobecné dějiny církevní, avšak aviso z Masarykova nádraží mne ve středu nečekaně brzy vytrhlo ze studia a vzalo k němu všechnu chuť. Odložím si to na září, o prázdninách bych byl stejně takto nabyté vědomosti vytrousil na cestách po nivách československých a maďarských; v září tedy začne soustavnější studium na státnici, při níž bych chtěl v únoru čestně obstát. Hned jsem tedy shledal předem zaslaný zvonek, pumpu a brašnu a vydal se radostně na nádraží. Kolečko mne tam čekalo zcela v pořádku, jen červený zadní blatník nikterak nepásl k modrému kolu; zkrátka zvrtal to Lojzek, již jsem mu poradil, ať si k modrým šatům koupí červené katě. … S 60 Kč, rezervní duší a velkou kuráží vyjel jsem před 5. hodinou z Husodomu, kdež jsem měl přes noc kolo u domovníka. Pražská dlažba je známá a v Hloubětíně jsem si oddychl, že ji mám již s krku. Počasí bylo nejisté, mírný deštík mne tam chvíli zdržel. Napumpoval jsem zatím kolo, uvázal kabát na nosič, na němž pod batohem, správně česky ruksak řečeným, jsem měl ještě starý plášť a deku z ASO za 6 Kč. Přestalo pršet a já vyraziv pražský prach z obuvi své vyrazil jsem třicítkou po krásné silnici (Poděbradce) do Sadské, kde jsem odbočil na Nymburk a přes Oskořínek asi v 9 hodin dorazil do Bošína k Jirkovi Pospíšilovi (farář ČCE) – 66km. Tam jsem oddal svůj hladový žaludek péči pečlivé hospodyňky Aničky, jež jej dobře znala již z Třebíče.“
Z deníku z roku 1933:
„Z Mukačeva až do Rokosova byla velmi špatná silnice, ale odtud již byl krásný beton, takže jsem se rozhodl jet dále za Chust (65 km). Tu jsem si koupil aluminiovou polní láhev a trochu proviantu. Od Chustu byla stále krásná silnice přes Tiačevo (30 km), Terešvu do Akny Slatiny (37 km). Tam jsem sfáral 150 m pod zem a byl proveden po (solném, pozn. red.) dole, což stálo jen 2 Kč.
Již bylo 5 hodin, když jsem jel dále do Velkého Bočkova, nejvýchodnějšího místa mé cesty. Jen asi 10 km odtud se ohýbá Tisa na sever k Jasině. Od Tiačeva jsem jel stále podle hranic Rumunska a potkával hodně financů. Na noc jsem se vrátil do Akny Slatiny a přenocoval tam. Kupováním zbytečností  jsem byl finančně vyčerpán, v kapse 15 Kč a do Kysaku, kde jsem u Miži (evang. a. v. farář později konsenior Michal Čop, 1906-1969, pozn. red.) nechal 100 Kč přes 300 km daleko. Chtěl jsem tu túru udělat za den, proto když jsem se ve středu probudil v 1 hod., začal jsem se pomalu vypravovat a o ve 2.30 vyjel do tmy. Baterka mi pěkně svítila, silnice byla hlídaná financi, takže jsem tmou bezpečně jel do Terešvy, kde mne chytil déšť. Asi hodinu jsem musil počkat a pak v plášti dále do Chustu. Zatím se vyjasnilo, takže v Berehově (128 km) jsem byl už v 9 hodin ráno. Nyní jsem si dal, že jsem nejel známou cestou na Mukačevo, Užhorod, ale kratší přes Čop. Kousek za Berehovem mne chytil déšť, takže 60 km do Čopu jsem se musil prodírat mořem bláta. To jsou jihoslovenské silnice!! Bylo to dobrých 5 hodin namáhavé jízdy. Z Čopu to přišlo poněkud lépe, ač byl silný protivítr. Přes Královský Chlumec (20 km) jsem jel k Novému Mestu pod Šiatorom, ale chtěje si nadejet přes Jastrabie, udělal jsem druhou hloupost. U Bodrogszentmaria (22 km) jsem se dal převézt pramicí přes Bodrog. Ze Zemplína to šlo těžko pískovitou silnicí do Jastrabia (8 km) a pak trochu lépe přes Branč (Zemplínsky Branč, pozn. red.) do (Zemplínského, pozn. red.) Klečenova (15 km); kde mne zastihla tma a nocoval jsem u starosty na seně (253). Vyspal jsem se velmi dobře, neboť to byla nejlepší a nejnamáhavější túra, již jsem kdy dělal.“

V letním semestru 1935 studoval na bohoslovecké fakultě univerzity ve Štrasburku, odkud podnikl cyklistické výlety do Paříže Montpellier a Marseille. Studium v Praze ukončil v únoru 1936, obdržel dekret volitelnosti za vikáře a také stipendium do Basileje. Odtud uskutečnil cyklocestu kolem Německa, Švýcarska a do Itálie. Vikariát začal 1936 v Jasenné u Vizovic, v září byl ordinován v Přerově synodním seniorem Dr. Josefem Součkem. Od 1937 byl vikářem v Mělníce, později v Zádveřicích, v Kutné Hoře s určením pro kazatelskou stanici ve Zruči n. Sázavou, kde se podílel na budování sboru.

Roku 1939 se stal farářem ve Veselí u Jimramova a v roce 1940 se oženil s Drahomírou Rivolovou. Během války se za podpory své manželky aktivně zapojil do odboje. Zajišťoval přístřeší pronásledovaným a poskytoval pomoc partyzánským skupinám na Českomoravské vysočině. Manželům Říčanovým se narodilo pět dětí: Gustav, Noemi, Pavel, Daniel Rudolf, Daniel.

Po deseti letech se přestěhovali z Veselí do Suchdola nad Odrou. K původně německému sboru měl Říčan vztah, protože tam působili jeho předkové. Obvod sboru činil 90 obcí, náboženství se vyučovalo na 19 školách, což bylo vlakem 246 km a 118 km pěšky. Služby Boží se konaly na 13 místech. Jeho manželka Drahomíra vzpomíná, že se v té době v podstatě nezdržoval doma. Cesty částečně realizovat na kole, později na motocyklu. Sbor se dařilo zaopatřovat jen za pomoci seniorátu, společnosti Snahy a obětavých laických kazatelů. V Suchdole se předpokládalo, že farář na tomto sboru se částečně zaopatří chovem domácích zvířat na velkých zahradách a ve farních chlévech. V těch letech však na rodící se sbor začaly dopadat rány v podobě násilné socializace, ateistické výchovy ve školách, církevních tajemníků a boje proti církvím. Nebylo lehké být nadšeným kazatelem slova Kristova a současně přihlížet, jak členové odpadají od víry. Pro G. A. Říčana nebylo zatěžko podnikat daleké pastorační cesty za evangelickými rodinami ve vzdálených obcích. Oporou mu byla manželka, která dokázala vést nedělní školu, mládež, vypomáhat s doprovodem na harmonium, zastoupit při zvonění, úklidu sborových místností a svým zaměstnáním jako sestra v jeslích posilovat rodinný rozpočet ubohého farářského platu.

Říčana zaujalo unikátní téma Moravských bratří ze Suchdola, navázal kontakt s potomky J. A. Komenského, v roce 1958 organizoval oslavy 100 let postavení kostela, zasloužil se o pomník J. A. Komenského před budovou základní školy. Byl pořadatelem oslav 300. výročí Komenského v Suchdole, podílel se na odhalení pamětní desky Komenského u tzv. lípy Komenského v Suchdole a otevření památníku J. A. K. ve Fulneku. Intenzivně se také zabýval reformovanými na Slovensku a Františkem Palackým. Publikoval v církevních periodikách i v časopisech historických a regionálních, některé práce sepsal v němčině.

Jeho mladší kolegové jej pamatují jako dobrosrdečného, skromného, svérázného hromotluka plného zdraví. Přesto zemřel v 61 letech v Suchdole nad Odrou na zákeřnou nemoc. Na jeho náhrobku na suchdolském evangelickém hřbitově stojí slova Žalmu 63,4: „Milosrdenství Tvé jest lepší nežli život“.

Redakčně zpracováno podle Marka Říčana