(ČB 9/2016)

Jindřich Štreit, fotograf
Nebrečíme jen smutkem, ale i štěstím. Probrečím pohádku, která má šťastný konec, probrečím závěr filmu, který dobře končí a mladí se vezmou, dojme mne, když dcera volá, že jí dobře dopadl koncert, nebo když se vnouček  přitiskne a dá pusinku.

Poslechněte si článek:

Martin Horálek, dramaturg České televize
Chlapi nebrečí… I když při narození svých dětí jsem měl vždycky slzy na krajíčku. To jsou ale slzy štěstí, což je jiný případ. Vím ale, kdy mi bývá do pláče. To když vidím, jak se chováme k naší přírodě, ke krajině, k půdě. Na nejúrodnějších černozemních půdách stavíme haly velkoskladů, průmyslově hospodařící zemědělci lijí do půdy hektolitry chemie a pověstný „zdravý selský rozum“ vyměnili za čísla účetní uzávěrky. Díky postřikům z naší přírody mizí drobné plevele, hmyz i zvířata. Máme ve světě nejvyšší výskyt rakoviny tlustého střeva, protože jíme, co jíme. Ale protože tenhle zrůdný systém generuje obrovské zisky, nikde se o tom téměř nemluví. Z toho je mi doopravdy smutno!

David Balcar, farář
Asi před deseti dny, když jsem se znovu díval na film Tanec s vlky. Bylo mi líto Indiánů.

Pavel Ruml, armádní kaplan
Naposledy v neděli v kostele…a to je teprve úterý. Protože Tomáš Najbrt krásně zpíval svoji krásnou písničku.

Michal Branda, farář pro mládež
Když zemřel tatínek, brečel jsem poctivě… Občas uroním slzu i při filmu nebo v kostele při písničce, což je poměrně příjemné. Proto srdečně zdravím ty umělce, kteří ve své tvorbě nezapomínají ani na nás, co se rádi dojímáme!

Ladislav Moravetz, muzikant, celocírkevní kantor
Bylo to nedávno při cestování naší přívětivou krajinou, jejíž krása a harmonie ve mně probouzí to, co je uloženo někde hluboko v nitru. Nebylo to ze smutku, ale z radostného dojetí. Občas se mi to stává, když vzpomínám na své drahé, nebo když pocity vděčnosti za to či ono jsou tak silné, že je nemohu ukočírovat. Je to taková zdravá očišťující kúra, po které se pak dobře dýchá.

Joel Ruml, farář
Brekotu, jako něčemu, co má hanlivé předznamenání, se snažím vyhýbat, nějak mi nesedí k dospělosti. K slzám však nemívám daleko, ať k těm, co plynou z dojetí, loučení, nebo při úmrtí blízkých, utrpení a nemoci. Z toho plyne, kdy jsem naposledy měl na krajíčku – při loučení v úřadě, loučení ve Speyeru, při lítosti z bolesti a tragédií. Je mi jasné, že to k životu patří.