(ČB 7-8/2016) Dlužno nejdřív dodat, že mne již poněkolikáté v řadě letošní farářský kurz jako celek velmi mile překvapil. Rozhodně se nenesl v jedné „náladě“. Vědeckou věcností příjemně překvapila přednáška Martina Prudkého, zkoumající, zda jde SZ ustanovení a výzvy ohledně hosta a příchozího skutečně automaticky chápat tak široce, jak je v dnešní debatě běžné, a opomíjet jejich původní kontext. A trochu paradoxně mne pak nejvíce potěšilo vystoupení pana Martina Rozumka, ředitele Organizace pro pomoc uprchlíkům, který v otázkách imigrace ukázal dnes velmi vzácnou ochotu
Poslechněte si článek:ke kompromisům i schopnost věcně reagovat na kritiku, i když s jeho východisky souhlasit nemohu. V rozhovoru s takovými lidmi by mohla být cesta.
Přesto sdílím negativní dojmy, které zde nedávno vyjádřil br. Tomešek, ač jeho způsob argumentace považuji za velmi nedostatečný. Přednáška br. Hoška „Je křesťanství ohroženo islámem?“ měla nešťastně matoucí už název – o islámu jsme se totiž dozvěděli mnoho zajímavého, o historickém konfliktu křesťanů a muslimů ani o současném pronásledování křesťanů však nezaznělo téměř nic. Nejen u mne to zanechalo zvláštní pocit.
Měli-li bychom zmínit čtivého a hlavně čteného evangelického teologa dneška, bude to Pavel Hošek asi na prvním místě, je proto absurdní (a urážlivé) podsouvat mu pocit nedoceněnosti, jak bohužel Martin Tomešek učinil. Problém pro mne ležel jinde: Šíře poznání jednotlivých prvků různých podob islámu zřejmě zabránila přednášejícímu postihnout islám také souhrnně, jako krédo/dogma. Běžný posluchač však těžko může s přednášejícím soutěžit v množství poznatků z jeho každodenního studia; vždy bude v pozici „nedouka“, který nemá šanci akademika dohnat, a tak s ním nemůže vést kvalifikovaný rozhovor (což ovšem přednášející v debatě dával i dosti najevo, a to je zřejmě zdrojem rozhořčení J. Tomeška). Zcela chyběla otázka islámského kréda samotného, platnosti jeho základní myšlenky. Tedy možnost navázat dialog s posluchači, protože na rozpravu o krédu islámu samotném byli jako teologové kvalifikováni přítomní všichni.
Mezináboženský dialog?
Teologie 20. století se běžně kriticky vyjadřovala třeba k naivně optimistické osvícenské antropologii a teorii dějin a troufala si sledovat i její důsledky pro jedince a společnost. Důsledky, které se projevily tu mírněji, onde zcela katastrofálně, můžeme ale v zárodku vidět již v chybné základní myšlence. Dovedeme vnímat negativní dopady konfucionismu, tridentského katolictví nebo radikálního protestantismu. Proč zrovna u islámu, alespoň v současné akademické debatě, je pokládáno za nemožné, že mnohé jeho excesy prostě vycházejí již z jeho základních myšlenek? Myslím, že dnes oblíbená lidová hříčka „islám nemá s islámem nic společného“ má své opodstatnění především díky našemu akademickému prostředí.
Bratr Tomešek se ve svém ohlase rozčiluje nad Sáňkovým popřením božství Krista. Ovšem skutečně, co od muslima čekat; tedy, když už byl na kurz pozván. A právě! Mezináboženský dialog je v našich kruzích považován automaticky za něco, co může odmítat jen člověk morálně vadný. A přesto najedeme vícero významných intelektuálních kritiků tohoto dialogu. Kteří jedním dechem vítají dobré soužití jednotlivých náboženských komunit, a zároveň odmítají mezináboženských dialog jako nutně rozmělňující intimní vztah věřícího k „logu“ jeho náboženství. Těmito slovy přímo rabi Joseph B. Soloveitchik (a náš Karol Sidon) nebo podobně holandští reformovaní křesťané A. Kuyper nebo C. Van Til.
Já sám v tom, co Korán vkládá do úst Kristu v Súře 5, nemohu s ohledem na svůj vztah ke Kristu slyšet nic jiného než do nebe volající rouhání. To mi ale nikdy nebránilo chovat se slušně ke každému z těch pár muslimů, se kterými jsem se kdy setkal/stýkal. Tak konec konců chápu ono Kristovo nastavení druhé tváře – jednám slušně i s takovým člověkem, jehož učení je pro mne ranou do tváře, bytostnou urážkou toho nejdražšího, co mám. Tedy víry v Krista, Syna Božího a pravého Boha. Konec konců, komu vlastně nastavují druhou tvář ti, jež neurazí nic?
Dosud zmíněné považuji za podněty k rozhovoru o věcech, u kterých si, jak mám pocit, církevní většina pochyby ani nepřipouští. Přitom by se o nich dialog vést mohl. Nenavozují u mne ale takové rozčílení, v jakém, mám pocit, psal ke škodě věci svou reakci Martin Tomešek. Skutečně mě ale na kurzu rozčílila bagatelizace komunitního násilí muslimů vůči křesťanům v mnoha oblastech muslimského světa Mikuláše Vymětala. To je přitom slušně zdokumentováno více nezávislými institucemi (asi naposledy obsáhlá studie Pew Research Center z r. 2012). Je potřeba si uvědomit, že žijeme v otevřeném světě a leckdo z nás měl prostě možnost se s křesťanskými obětmi pronásledování v muslimských zemích osobně setkat a jejich příběhy slyšet. Mikulášem Vymětalem v přednášce zesměšňovaná organizace Hlas mučedníků podle mých informací často koná pomoc přímo na místě, s nasazením vlastní svobody až života. Bagatelizovat utrpení (a odvahu, podstoupené riziko) druhých v rámci „šíření pokoje“ je již za hranicí slušnosti. A naopak stejně bagatelizovat nemorálnost lidí jako Piere Vogel, zpochybňující od klávesnice svědectví žen znásilněných na konci loňského roku v Kolíně či zesměšňující zranění policisty pobodaného muslimkou. I u reakce J. Keřkovského si kladu vážnou otázku, zda trestní stíhání hosta kurzu Vladimíra Sáňky za vydání knihy Základy tauhídu opravdu do chvíle odsouzení vůbec nic neznamená. Na internetu jsou dostupné nejen „plky“, ale i plný text této knihy (i mnoha jiných). Mezi pasáže, které jsou součástí obžaloby Vladimíra Sáňky, patří třeba: „Podobně skutek může vypadat jako špatný, i když je ve skutečnosti dobrý. Například někdo může namítnout, že useknutí ruky za krádež je barbarské nebo že zbičování za pití alkoholu je nelidské, a tak může takové tresty považovat za příliš tvrdé, a tedy vůbec ne dobré, a přitom jde o tresty nařízené Alláhem a jeho prorokem a jejich dobrý vliv na společnost mluví sám za sebe.“ (str. 44) Tak nevím, zda je bratr Tomešek natolik mimo, aby nad jeho rozhořčením šlo jen tak mávnout rukou.
Tomáš Pavelka