(ČB 5/2016) Zakladatel Bratrské školy Petr Heřman se o tom, že škola byla synodní radou Jednoty bratrské schválena, dozvěděl přesně 17. listopadu 1989! Verdikt se dozvěděl telefonicky; nemohl se dostavit osobně, protože demonstroval na Národní třídě.  Od roku 2000 škola sídlí na Praze 7 v krásném starém, uvnitř nanejvýš útulném domě. Mgr. Pavlína Radová školu vede od roku 2008.

Poslechněte si článek:

O jednom významném počinu, otevření přípravné třídy, které je jednoznačně její zásluhou, jste si mohli přečíst v Českém bratru č. 9 loňského roku.

Škola se jmenuje bratrská. Jak se to bratrství do chodu školy promítá? Je křesťanské zázemí v rodině adepta nějakým kritériem při rozhodování o jeho přijetí?
V dotazníku takovou otázku máme, rodiče ale na ni odpovědět nemusí. Těch, co se opravdu ke křesťanství hlásí, je asi třetina. Zbytek je takzvaně „pro“; vyslovení ateisté se tu prakticky nevyskytují. A já si stejně dávám pozor, aby každý z rodičů věděl, že do výuky i do školního dění celkově se křesťanství opravdu promítá. Rodiče musí počítat s tím, že třeba biblické hodiny jsou normální součástí výuky; nemáme alternativní program pro děti, které jsou „mimo“. Já mám ale s rodiči v zásadě zkušenost moc dobrou – pokud sami do kostela nechodí, jsou naopak rádi, že jejich dítě ve škole bude získávat něco, co by mu dát neuměli. A daří se nám do církevního roku vtahovat i rodiče samotné, i je zveme na školní bohoslužby a tak dále…

A pokud jde o učitelský stav? Těch se na jejich postoj ke křesťanství ptáte?
Nemusejí být věřící, mělo by ale být samozřejmé, že víru respektují, že ke křesťanství mají vztah, mají přehled; shodneme se na tom, že ve střední Evropě je třeba křesťanské kořeny ctít.

Jak tedy po praktické stránce vypadá vaše spolupráce s farářem?
Biblická hodina je jednou měsíčně. Ondřej Kolář, farář z Kobylis, obejde ten den se svým programem všechny třídy, chodí i do našeho „nuláčku“, do přípravné třídy, kterou máme od loňska. S Ondřejem je při té hodině i třídní učitel, aby na něho pak mohl navázat; nemělo by to být tak, že po jedné biblické hodině se pak měsíc neděje nic.

A vy sama jste členem nějaké církve?
Zapsána nejsem nikde; jsem pokřtěna u husitů, ale hodně navštěvuji náš spřátelený evangelický sbor v Kobylisích. Měla jsem štěstí, že jsem tam začala chodit za faráře Miloše Rejchrta, který byl tehdy zároveň člen synodní rady a měl na starosti školy, tedy i nás. Nejprve se podařilo na synodní radě vyjednat, že k nám jezdila Irena Škeříková z Nuslí, ale to bylo nepraktické, bylo to daleko. Miloš bydlí tady blízko a naší škole velice pomohl a pomáhá významně pořád, podílí se mocně na jakémsi duchovním školním klimatu. Tehdy jsem já sama tady zrovna začínala a od té doby se datuje taky takzvaná patronátní spolupráce; do té doby škola žádný „svůj sbor“ neměla.

Co ta patronátní spolupráce vlastně znamená?
Spolupráci s evangelickým sborem. Na začátku a na konci školního roku pořádáme bohoslužby tady u nás, na zahradě; ale na Vánoce a Velikonoce chodíme k Jákobovu žebříku. A kobyliský sbor nám pomáhá i nejrůzněji jinak, třeba když o Vánocích hrajeme divadlo, což je asi vrchol toho našeho církevního života, máme tam zkoušky, u nás na to není místo.

Máte tedy dnes faráře dva?
Nejsme žádní troškaři, máme tři. Ještě Miroslava Erdingera, který vede bohoslužby. A máme dva muzikanty! Miloše u klavíru a Ondřeje s jeho saxofonem. Na konci roku se vždy hraje Truvérská mše. Kapela vzniká podle potřeby trochu živelně, vždycky v ní jsou i naši žáčci, ale Miloš s Ondřejem jsou stabilní. A když hrajeme divadlo, k tomu taky přece musí být živá hudba! 100 dětí nemůže fungovat jako herci, ale zpívat mohou všichni, a to je zásadní. A Miloš je s námi svázán ještě osobněji – má tady vnuka! Takže jezdí třeba i na školu v přírodě.

Profilujete se jako škola integrující děti, které mají určitý handicap. Jaká jsou přesněji ta pravidla, kterými se jejich přijetí řídí?
Už v zakládací listině školy je zakotveno, že přijímáme děti vyžadující zvláštní péči. První podmínka je, že ve třídě musí být asistent. Hlásí-li se do takové třídy například tři děti s postižením, asistentka si je na celé dopoledne pozve a sama posoudí, bude-li moct přijmout všechny, nebo jen dva, nebo jednoho. Umí odhadnout, která diagnóza je slučitelná s kterou. A já to musím respektovat. Není to tedy u nás tak, že by určitý typ diagnózy sám byl kritériem pro nepřijetí. Většinou se jedná o Aspergerův syndrom, autismus, často jde o vývojovou dysfázii, taky o ADHD, hyperaktivitu. Je pravda, že se snažíme nepřijímat děti s větším mentálním postižením. Kritériem taky ale je, aby to zvládla třída sama.

Peníze na to asistentské místo se sehnat daří?
Peníze z ministerstva kolísají. My ale kromě peněz na asistenta dostáváme ještě dotaci na konkrétní dítě, takže je to o něco lepší. A teď, co máme novou ministryni a o inkluzi se pořád mluví, je to povzbudivější, místo na celý rok, jak to bylo dřív, jsme dostali částku jen na dobu od ledna do srpna, a přitom je vyšší, než byla ta celoroční. Což je úžasné.

Děti na vozíčku nemáte?
Ne. Tohle je bariérová škola. Navíc, protože nemáme jídelnu, na obědy jezdíme do jiné školy stanici tramvají. Nemáme ani tělocvičnu, v zimě jezdíme kus dál, do Sokola, po zbytek roku jsme tady u nás na zahradě.

Platí se u vás školné?
Ano, tak to bylo hned od začátku. Teď se platí 1200 korun měsíčně, a když jde o sourozence, je to méně. Školné se ale platí, jen pokud rodina může! Pokud ne, stačí, když zaplatí jen jednou za půl roku, na začátku. A navíc jsme z iniciativy rodičů založili takzvaný dětský fond, kam přispívají rodiče nepovinně; pokud můžou. Ale hlavně tam ukládáme my sami peníze získané třeba při divadle ze vstupného, z prodeje výrobků našich dětí nebo třeba z plesu „páťáků“, kteří se loučí.

A na co se pak ty peníze použijí?
Když se jede se školou na hory nebo na školu v přírodě, mohou rodiče, kteří tady mají dvě děti, požádat, aby škola pobyt jednoho z nich zaplatila. Teď naposled jsme takhle hory zaplatili deseti dětem.

Povedlo se vám začít s přípravnou třídou, s tím vaším „nuláčkem“. Co je vlastně jeho náplní?
Ta třída má vyrovnávat nevyvážený vývoj dítěte, tak aby bylo další rok zralé pro školu. Čili je určena především dětem, které už mají školní odklad. Ovšem musí k tomu mít doporučení psychologa z poradny. A tam mají napsáno, na co je třeba se zaměřit, čili náplň vlastně z toho vyplývá. Ty děti se opravdu v dobrém smyslu se školou sžijí, chodí k nim i naše výtvarnice a učitel na dramatickou výchovu, jezdí s námi i na hory, přitom toho „vyučování“ mají třeba jen dvakrát 20 minut, jinak se „učí hrou“ a odpoledne už jsou v družině spolu s ostatními.

Jak se to osvědčuje? Jak moc chtějí děti z přípravky u vás pokračovat?
Pokračovat chtějí všichni. Některé jsme ale kvůli diagnóze nemohli přijmout, přípravka jasně ukázala, co je možné zvládnout, a co už je moc i na zkušené učitele. Zákon říká, že v přípravné třídě může být 10–15 dětí, výjimka povoluje až 19, my jich máme 18. Nejdřív jsem se bála, zda vůbec tu třídu naplníme, až v červnu jsem totiž z ministerstva dostala razítko, definitivní souhlas. Teď už je to ale úplně jinak. V lednu byl zápis, máme výbornou psycholožku, která při zápise zhodnotí, které dítě je zralé pro školu, a které má mít raději odklad. Takové děti se automaticky staly adepty pro ten nuláček. Máme už zapsáno 19 dětí, takže je totálně plno.

To vám ale mohou teoreticky ty děti z přípravky skoro zaplnit budoucí první třídu, ne?
No právě, skoro už bychom nemuseli zápis dělat. Museli jsme tedy jasně nějaká pravidla hry stanovit. Prvním kritériem ke vstupu do první třídy je tedy sourozenec ve škole. Druhým, že dítě je občan Prahy 7. A třetím, že jde o absolventa té naší přípravky. Je tu ale jedna potíž – snaha o seriózní kritéria teď balancují na tom, že smlouvu s úřadem Prahy 7 na používání tady toho domu v Rajské ulici máme do roku 2020. Dál se neví, a to se ovšem týká už i těch našich prvňáků. Kam budou chodit do páté?

Máte tedy představu, co bude?
Já jsem teď hlavně moc ráda, že nás má na synodní radě na starosti pan Schneider, začal už se starostou Prahy 7 jednat a já mu důvěřuji. Opravdu totiž není moc kam jít, nejsou budovy, nejsou pozemky. Tady dřív byla školka a pan starosta by rád, aby tu byla znovu.

Máte nějaké zpětné vazby? Když dítě u vás končí, dozvíte se, co se s ním pak stalo? A kam se dostanou ti handicapovaní?
V minulých letech šel třeba jeden do praktické školy do Bohnic, jeden do Waldorfské speciální na Chodov. Jinak děti odcházejí na víceletá gymnázia, některé jdou ke svaté Voršile, do Vodičkovy ulice na výtvarnou školu, na křesťanskou školu Elijáš, také chodí na základku kousek od kobyliského kostela, kde je ředitelkou členka sboru. Každopádně je ale překvapivé a nám moc milé zjištění, že asi polovina těch, co se hlásí někam na gymnázium, by prý pokračovala raději u nás, kdybychom my ten druhý stupeň měli. To nás těší. Teď tedy jen ten druhý stupeň otevřít. Až bude kde!

Jana Plíšková