(ČB 4/2016) Touto větou prý kdysi končilo vyprávění, kterému se také říká radostná zpráva. Pro zvídavé: jde o Markovo evangelium. Může nás zarazit, že radostná zpráva končí nekomunikací a strachem. Uvědomuji si však, jak je to hluboce pravdivé a lidské. Kolik lidských situací končí tím, že spolu lidé nekomunikují, neřeknou si to, co by bylo třeba, protože se bojí, mají strach.

Poslechněte si článek:

Ženy u velikonočního hrobu nám k tomu nastavují zrcadlo. Zakončují tím veliký a důležitý příběh o utrpení, hrůze a strachu, který přece jenom špatně nekončí. I když všechno ukazuje k jasnému cíli, je možné se na konci překvapivě setkat s něčím jiným: Kristus zemřel, byl pohřben, třetího dne vzkříšen a ukázal se… (1K 15,3–5). Po celé toto vyznání, až k tomu poslednímu slovesu, je strach přítomen, ale možná se trochu proměňuje. To co jej trochu víc rozptýlí, je sdělení tohoto vyznání. Přesně o to jde: že si lidé o takové skutečnosti, byť sevřeni strachem, řeknou. A strach se pomalu pokládá na lopatky.

V tom podivném konci Markova evangelia je paradoxním způsobem skryto důležité sdělení, aniž by tam bylo slovy popsáno. Je to sdělení víry: to co může, člověče, položit tvůj strach na lopatky, je důvěra, že i tvůj příběh je nesen a je pod ochranou toho, který umí překročit hranice tvé lidské omezenosti. A tam strach nemá místo. Tam má místo naděje. Tahle důvěra umí strach v naději proměnit.

Štěpán Brodský