(ČB 3/2016) Hlavní částí práce faráře je rozměr liturgický a homiletický (to když připravuje bohoslužby a především kázání), katechetický (to když učí děti, konfirmandy, připravuje program biblických hodin atp.) a také pastorační (to když hovoří s lidmi, sdílí s nimi jejich víru, hledá cesty k povzbuzení nebo napomenutí atd.).
Platí prý, a má farářská praxe mi to potvrdila, že pastorace je takovou popelkou sborové práce. Ke všem výše zmíněným úkolům můžeme přičíst ještě správu sboru, seniorátní či celocírkevní povinnosti, a na důslednou pastoraci zbývá jen minimum času. Tak se pastorace často odehrává v krátkých a téměř náhodných rozhovorech, ke kterým se ve cvrkotu života sboru otevírá minimalistický prostor. A ještě jsem se chtěl, pane faráři, zeptat… Máte minutku? A taky mne napadlo, že… Takto nenápadně je mnohdy uvedena ta nejdůležitější chvíle, ve které má farář být se svým farníkem. Během dlouhých let farářské praxe jsem hledal (a často stále hledám), jak takové chvíle dobře uchopit.
Na kázání mne studium teologie připravilo poměrně slušně, o katechezi jsem se hodně dozvěděl při studiu v zahraničí a z dalších vzdělávacích kurzů, ale o pastoraci? Jako by veškeré její možnosti spočívaly v „přirozeném nastavení“ člověka, téměř bez možnosti nějaké edukace. Buď ti bylo dáno, nebo ne. Tento omezený pohled mi pomohla prolomit knížka Timma H. Lohse Krátký rozhovor v pastoraci a poradenství.
I v oboru pastorace je co se učit. A vytěžit k tomu přístupné poznatky z psychologie, psychoterapie, poradenství či supervize nepovažuji za nic „od zlého“. Ba naopak. Nahlédnout, jak fungují lidské vztahy či komunikace, a poučit se o nich můžeme z těchto oborů poměrně rychle a erudovaně. Krátký rozhovor je specifický „žánr“ a vůbec neznamená, že člověk druhého odbyde nebo na něho nemá čas. Naopak využívá a zpracovává souvislosti, které v dnešní moderní době setkání lidí a jejich hovory provázejí: neplánovanost, příležitost, náhodnost. V náhodném okamžiku tak lze udělat kus práce; i leccos pokazit.
Umět rozeznat, kolik toho zaznívá, když lidé mezi sebou „prohodí“ pár vět. Svižně rozeznat, o čem vlastně ten druhý mluví. Vnímat aspekt nonverbální (řeč těla) a paraverbální (hlas). I to má v rozhovoru svoji důležitost, často netušeně větší než poskytnout bezprostřední odezvu či se vytasit se zaručenou radou nebo poučením. Pochopit, že otázky, které začínají „jak to, že“, „kvůli čemu“, „proč“, svádějí k obracení nazpět a vrtání v minulosti, a neumožňují tak z kolotoče konfliktu vystoupit.
Naučit se pracovat s formulí „Sezame, otevři!“ Vědět, jak rozhovor správně ukončit. Tuto řadu praktických dovedností pak využijete nejen při vedení rozhovoru, ale i v jiných oblastech práce teologa: v katechezi nebo třeba v exegetické práci nad biblickým textem.
Obrovským přínosem Lohseho Krátkého rozhovoru je stručnost a praktičnost. Je to typ knihy, kterou přečtete za den a vracíte se k ní. Hned po prvním přečtení si začnete ve vlastní praxi všímat situací, o kterých Lohse mluví a o kterých jste dosud neměli tušení. Kniha zvaná „metodická příručka“ je plna názorných praktických příkladů, vyhýbá se teoretizování a – v duchu svého názvu – i přehršli zbytečných slov.
Kniha je vhodná nejen pro faráře, ale i pro pracovníky v pomáhajících profesích, ve zdravotnictví, v sociální péči i ve výchově. Její přínos je nedocenitelný a ve farní knihovně by určitě chybět neměla.
Štěpán Brodský
Lohse, Timm H. : Krátký rozhovor v pastoraci a poradenství, metodická příručka, Benešov: EMAN, 2014, přeložila Monika Žárská, předmluva k českému vydání Pavel Říčan ISBN: 978-80-86211-95-4