(ČB 3/2016) Na vycházce s družinou, někdy v první třídě, jsme se s pár dětmi sesedli na stráň u hřiště a povídali si. Sluníčko hřálo, bylo nám příjemně a začali jsme řešit, do kolika let bychom chtěli žít. Většina z nás řekla, že aspoň do sta let! Počítali jsme s tím, že sto let uvidíme maminku (ta přece nikdy neumře, vyrosteme, nebudeme muset chodit tak brzy spát, zažijeme spoustu dobrodružství, pak z nás budou mámy a tátové a budeme si hrát s dětmi, cestovat, v létě se koupat, v zimě pořád sáňkovat a až budeme babičky a dědečkové, budeme plést, dělat dobré buchty a chodit koukat na fotbal s vnoučaty. Žít nám přišlo jako nejlepší na světě, protože je to prostě fajn, i když si zrovna teď nemůžeme dělat, co chceme. Smrt nám přišla strašně špatná a bylo třeba se jí za každou cenu vyhnout. Vždyť skoro v každé pohádce někdo o život bojuje, někomu se život zachraňuje, a když někdo umře, hledá se živá voda nebo ten správný princ. Zůstat na živu se musí za každou cenu. Umřít je smutné, žít radostné.
Od té doby uplynulo už 30 let. Někteří z nás jsou stále plni optimismu ve stylu Nietzscheho ,,Smrt je nám jistá, tak proč nebýt veselí?“ (když už jednou jsme…) no a jiní se dostali až k Schopenhauerovu stanovisku, že život je něco, co by radši nemělo být, neboť je to pouze (lapidárně řečeno) existence tvořená za sebou jdoucími zklamáními, která způsobuje slepá vůle něco chtít, po něčem toužit. Psycholog by řekl, že jde o stav frustrace z neuspokojení nebo naopak uspokojení nějaké touhy, vášně. Často se období, kdy nám vůle k životu teče i z uší, velmi rychle střídá s obdobím, kdy se nám chce dobrovolně tak maximálně usnout a už nevstat.
V tu chvíli si většina lidí připadá jako biblický Jób. Co jsem komu udělal? Ne, bude to lepší, musím věřit a něco dělat, ono se to obrátí a zase mi bude hej. Občas přijdou na řadu různá ,,doporučení“: Mysli pozitivně! Vrať se k přírodě! Vrať se k sobě a medituj! Všechno je v tobě a jde to z tebe! A nakonec, když už je situace opravdu bezvýchodná, zazní rezignované: ,,Tak teď už se můžeš tak akorát modlit.“
Kde se bere vůle nevzdat to? Má zkušenost říká, že pro každého je motorem, který pohání vůli k životu, něco jiného, ale všimla jsem si, že obecně platí Sókratovské ,,… Nemá být koráb zakotven jen jednou kotvou a život na jediné naději…“ Pokud však někdo přijde o všechno, co posiluje jeho vůli žít, je velmi těžké jít dál. My, věřící, máme na rozdíl od ostatních ,,něco“ navíc, jak mi kdysi řekla jedna kolegyně na brigádě. ,,Závidím vám,“ povídala. ,,Když už všechno selže, máte Pána Boha.“
Pavla Bělíková