(ČB 12/2021) Když jsem byla malá, byli svatí lidé na obrázcích mé spolužačky Barunky, se kterou jsem seděla v první třídě v lavici a hodně jsme se kamarádily. Barunka vyrůstala v praktikující katolické rodině, my jsme tehdy v žádné církvi nežili, takže to dá rozum, že co se svatých týče, vnímala jsem ji jako autoritu.
(ČB 11/2021) Při prohlížení sociálních sítí jsem kdesi narazila na diskusi mediků. Zkušenější student dával rady těm mladším, jak to na medicíně chodí. Zrovna jim vysvětloval, jaký je rozdíl mezi anatomickou a patologickou pitvou. Zatímco pozorování preparátů je prý „v pohodě“, pitva zemřelého, jehož tělo na patologii dorazilo jen před pár hodinami, často způsobuje mladým studentům nevolnost a mdloby.
(ČB 11/2021) Vědomí konečnosti života pomáhá člověku v tom, aby žil lépe. Žalmista zpívá: „On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach… Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků až na věky…“ (Ž 103,14–17a)
Pokračování textu
(ČB 11/2021) Magdalena Ondrová je farářské dítě, tatínek byl evangelický farář, a tak se s rodiči dost stěhovala. V Praze absolvovala oděvní průmyslovou školu a poté studovala evangelickou teologii. A protože šlo o dobu předrevoluční, přijali ji až napotřetí, a byl to právě podzim roku 1989. Jako farářka působila nejprve šest let v Chocni, pak devět let v Kolíně a od roku 2020 je v Praze-Modřanech, kde pracuje spolu se svým mužem, jsou tam tedy teď dva faráři na půl úvazku. A na podzim roku 20 se stala členem týmu mobilního hospice Cesta domů, o jehož činnosti vám v tomto čísle také nabízíme jeden článek. Se svým mužem Lukášem má tři děti v studentském věku. Pokračování textu