Archiv autora: CB

Slovo

Katechismus pro rodiče: Pohřeb

Český bratr 9/2012.

Pohřeb – láska, která trvá

„Víš, všichni jednou umřeme. Ale většina lidí až ve stáří.“ „Tati, tak to by starý děda měl už umřít…“ Ukázka z rozhovoru s tříletým synkem ukazuje dětskou bezprostřednost v pohledu na smrt. Samozřejmě, malé děti nechápou, co to je smrt. Ale jsme na tom my dospělí o tolik lépe? Víme něco o životních funkcích našeho těla, které v nějaký okamžik vyhasínají – a pak už se otevírá jen prostor víry a naděje. A také lásky, která trvá.

Stát v kostele nebo v krematoriu u rakve člověka znamená konfrontovat se – a také naše děti – s tématem smrti. A uvědomit si: také my, malí i velcí, jednou umřeme. Je zvláštní, jak se někdy snažíme děti před touto skutečností chránit. Dříve bývali i nejmenší přítomni umírání, dnes se je obáváme vzít i na pohřeb…

Dětem nejvíc ubližujeme, když se je snažíme faktem smrti i vlastním zármutkem nezatěžovat. Třeba tím, že je někam odháníme a vytlačujeme, jako by se jich to netýkalo. Děti ale vnímají vše, co se kolem nich děje, velmi intenzivně. Proto potřebují především jistotu blízkosti těch, které mají rády. Prožívat s nimi to, co tito lidé prožívají, a zapojit se do toho, co dělají.

Rozhovor o smrti má své místo doma i ve sboru. Z pohledu víry to jistě znamená připomínat příběh Ježíše Krista, který nezůstal v hrobě, ale vstal z mrtvých. I my pokřtění jsme s ním spojeni – v životě, ve smrti i ve vzkříšení. Ale pozor na to, aby slova o víře a naději nebyla spíše (naším) únikem od reality smrti! Vyznáváme přece, že Kristus jako jeden z nás také zemřel. Samotný pašijový příběh může být základem rozhovoru o tom, co je smrt, co k ní může vést, co obnáší pro pozůstalé a co pro sebe i pro druhé v takové chvíli můžeme udělat. (Jako pomůcku k rozhovoru doporučuji výbornou knihu Když Dinosaurům někdo umře).

Zvláště pro nás evangelíky může být mnoho otázek těžko zodpověditelných: Vstupuje zemřelý rovnou do „nebe“, nebo „spí“ a očekává vzkříšení mrtvých? Modlí se za nás naši mrtví? Jak bude vypadat shledání s nimi? Možná právě proto o smrti a o mrtvých příliš nemluvíme. Ale jako křesťané nemáme tváří v tvář smrti zůstat němí a nečinní. V Krédu přece také vyznáváme „svatých obcování“, které nás spojuje i přes hranice času a smrti. Slavíme stůl Páně ve víře, že se spolu s těmi, kdo nás ve víře předešli, připojujeme k nebeské liturgii. Připomínáme si jejich svědectví víry i vše dobré, co pro nás znamenali. Děkujeme za ně a svěřujeme je Boží laskavosti.

Tam, kde slova nestačí, přicházejí na řadu obřady a symboly. Při přípravě na pohřební rozloučení může například dítě vyjádřit vztah k zemřelému obrázkem nebo dopisem. Výrazem naděje, že život je silnější než smrt, je hořící svíce, kterou s nimi zapálíme při návštěvě hřbitova. O tom, že naše láska a vzájemná pouta smrtí nekončí, se ujišťujeme každoročně o Památce zesnulých nebo v den narozenin či úmrtí našich mrtvých. Tím vším vedeme naše děti k vědomí, že smrt a mrtví patří do našeho života, že v životě ani ve smrti nejsme sami, a váha, jakou přikládáme daru života, se projevuje právě tím, jakou pozornost a úctu věnujeme smrti, umírajícím a mrtvým.

Karel Šimr (ilustrační foto: Vladimír Vrba)

Doporučujeme k tématu: Laurie Krasny Brown a Marc Brown: Když Dinosaurům někdo umře. Malá knížka o velkých starostech pro malé i velké. Praha: Cesta domů, 2010. Recenzováno v ČB 11/2010.

 

Recenze

Bratr John z Taizé: Setkání u studny

Český bratr 9/2012.

Setkání u studny

Nová rubrika Pro Teofila je určena nejen pro čtenáře, kteří podobně jako Theofilos, jemuž Lukáš adresoval své evangelium a Skutky apoštolů, hledají zvenčí i z okraje cestu k lepšímu pochopení a plodnějšímu prožívání křesťanské víry. Máme úmysl představovat v ní dostupné knihy, které mohou být při tomto putování oporou.

Bible v kapce studniční vody

Mnoho už bylo napsáno o tom, že se nám staré písmáctví nějak vytrácí. Zčásti to bude nejspíš i proto, že biblistika se stala kabinetní vědou a její plody jsou pro písmáka trochu příliš učené, takže jeho soukromé bádání se nemá oč opřít. Liší se i smysl: vědec bádá proto, aby objevil něco nového, písmák bádá proto, aby objevil něco starého. Písmáctví je vázáno na osobu: každý, kdo se s takovým písmákem setkal, ví, že písmácké propojení Bible a života je nepřenosné. Je to neustále rozvíjené dílo, které je stejně jako my pomíjivé. S písmáky je ovšem ještě jiná potíž: nemůžeme si je vzít domů.

Každý Theofilos to zná: sedí doma nad Biblí, ale slova nejdou k srdci, kloužou po povrchu a odcházejí, aniž by zanechala stopu. Pomocná literatura mluví o slovesných časech v řečtině, měsících židovského kalendáře a vykopávkách v Mezopotámii, ale kudy jít do textu neporadí. Právě do takové situace promlouvá útlá knížka bratra Johna, amerického biblisty a člena ekumenické komunity v Taizé, kterou pod titulem Setkání u studny loni vydalo Karmelitánské nakladatelství. Český čtenář může bratra Johna znát ze starší knihy Modlitba Otčenáš (1997) nebo nově také z pozoruhodného úvodu do Nového zákona Cesta Páně: novozákonní putování (2011). V Setkání u studny si vytkl za úkol provést čtenáře čtyřiceti dvěma verši čtvrté kapitoly Janova evangelia – a kdo se chce nechat vést a přemýšlet s autorem, ten si může třiadvacet kapitol knihy rozdělit třeba na celý měsíc.

Výklad bratra Johna má několik předností. Na prvním místě bych zmínila to, že kratičký úsek Janova evangelia je čten na pozadí celé Bible. Hned v úvodu nazvaném Studna v Bibli se nabízí krátký přehled biblických výjevů, které měl autor evangelia před očima, když své vyprávění sepisoval. Aniž by ztrácel ze zřetele své hlavní téma, ukazuje nám, jak Bible pracuje s určitými situacemi a motivy, které dávají každému novému textu hloubku i širší souvislosti. I začátečníkovi se tak otvírá výhled na krajiny, jimž se lze přiblížit jen dlouhou čtenářskou i životní zkušeností. Jakoby mimochodem se bratr John také dotkne některých klíčových témat: Jak lze poznávat Boha? Jak je to s našimi představami o něm? Jaký je vztah mezi Starým a Novým zákonem? Jak přemýšlí Bible o ženách?

Bratr John přitom myslí na čtenáře, pro něhož může být užitečné si místa, která jsou v pozadí Janovy kapitoly, pročíst a (třeba i znovu) promyslet. Některá jsou přímo uvedena ve výkladu, na jiné najdeme nejdůležitější odkazy. Se zkušeností člověka, který v Taizé léta vede biblické skupiny, nakonec autor nabízí náměty k osobnímu přemýšlení o tom, co tento verš, tento oddíl znamená pro mne? „Co mohu udělat pro uskutečnění smíření, které přinesl Kristus?“ „Přibližuje mě víra v Boha k mým nejbližším, nebo mne od nich vzdaluje?“ „Co mohu z toho, co jsem dostal, dávat ostatním?“

Knihu bratra Johna jsem četla dvakrát. Jednou, když vyšla, podruhé teď. V obou případech jsem ji vnímala jako obohacení a pozvání k promýšlení témat našeho křesťanského života. Závěrem jedno autorovo povzbuzení pro všechny dočasné i věčné Teofily: „Je velkou pomocí nezapomínat, že Bůh má s námi vždy daleko větší trpělivost než my sami se sebou.

Šárka Grauová

Bratr John z Taizé. Setkání u studny. Praha: Karmelitánské nakladatelství 2011. 104 s. ISBN: 978-80-7195-375-3

Recenze

Pavla Smetanová: Pod cypřišem se sklenkou ouza a jiné příběhy

Český bratr 9/2012.

Ráj na zemi

Pavla Smetanová začala v jedenadvaceti letech jezdit po světě jako turistická průvodkyně cestovních kanceláří. Na řeckém ostrově Korfu se seznámila se svým řeckým manželem Adonisem, který je lékař. Mají dvě děti: Janise a Ofélii. Napsala o životě a lidech na ostrově, kde žije od roku 1998 Příběhy z olivového ostrova aneb Když na Korfu kvetou mandloně a Korfu bez průvodce. Letos vyšla v nakladatelství Lidové noviny její třetí knížka Pod cypřišem se sklenkou ouza a jiné příběhy, o které sama říká: „Nálada je v nich, nehledě na neustále omílanou finanční krizi, pořád stejná. Ani moje zážitky se nijak zvlášť nezměnily, jen já jsem o pár let starší, moje děti povyrostly a Adonis má zase další koníčky. Po čtrnácti letech tuhle zemi pořád ještě objevuji, snažím se ji pochopit, někdy ji nesnáším a jindy zase miluji a pomalu, ale jistě v ní nacházím svůj domov. Psaní o korfských deštích i modrém moři, o úřadech, škole, manželovi a dětech a lidech kolem mne se stalo neoddělitelnou součástí mého života. Baví mě a já pevně doufám, že bude bavit i vás.“

Krátké příběhy jsou autorčiny postřehy ze života na Korfu prodchnuté láskou k novému domovu, manželovi a dětem. Jejím prostřednictvím můžeme vnímat krásu a poezii celého ostrova i vlídnost a pohostinnost jeho obyvatel. Poznáváme Řecko z pohledu manželky a cizinky sem provdané. Jejího řeckého manžela si zamilují i čtenáři. Adonis nedělá nic napůl. „V dobách, kdy rád rybařil, si kupoval další a další pruty, takže jich dnes má snad šedesát. Háčků má stovky, visí ve skříni, takže když potřebuji něco vydolovat, pravidelně se na ně chytnu. Během cvičícího období nakoupil činky, lavici na sedy a lehy, veslovací přístroj a dal do pucu staré závodní kolo, se kterým jezdil až na nejvyšší horu Pantokrator. Když měl období stolečků, navyráběl jich celkem čtrnáct. Pak přišlo období luků a šípů, kterých vyrobil snad sedm, a kvůli špičkám k šípům si koupil soustruh na obrábění železa, aby si je mohl vyrábět sám…“

Pohledem matky nahlédneme do řeckého školství, kde učitelé každou chvíli stávkují. „Ti, kteří nestávkují oficiálně, si stávkují jen tak pro sebe. Někteří učitelé prostě přestali učit. V prvouce pan učitel dětem rozdá papíry, řekne jim, ať si kreslí, a odejde na chodbu kouřit. Když nastane hezké počasí, rozhodnou se učitelé, že je škoda sedět uvnitř ve škole a bušit něco dětem do hlavy, když je mohou vzít na ekdromí/ tedy na náměstí, kde je prima kavárna…“

Řecké prostředí poznáváme ještě očima: zákaznice, tlumočnice, průvodkyně a také jako nadšené hudebnice-hráčky na saxofon. Všechny dílčí pohledy pak splývají v jeden, kterým nás provází pozitivně uvažující žena, která ví, kdy má být ohromena, kdy se rozzlobit a kdy je lepší si sednout pod cypřišem se sklenkou ouza. Autorka osobitým způsobem zachytila krásy ostrova, pobavila nás příběhy jeho obyvatel, zážitky své rodiny i příhodami s turisty. V glose Nebojte se jezdit do Řecka píše: „Řekové jsou hrdí lidé. Jsou to pohodáři, kteří práci moc nedají (jediní opravdu tvrdě pracující Řekové, které znám, jsou Adonis, trávící dvanáct hodin denně ve své dílně, a místní pohřebák, který snad nikdy nespí). Mám takový dojem, že jejich životní názor je, ať každý dělá to, co mu jde nejlépe; tedy Řekové ať vysedávají u kafe, v čemž jsou přeborníci, a Němci, ať pracují, dělají to přece dobře a rádi. No, a aby byla nějaká spravedlnost, tak ať platí ti, kteří mají peníze…A na záložce knihy charakterizuje ostrov Korfu: „Vypadá trošku jako deformovaná kytara. Má všecko, co si člověk může přát. Hory, nížiny, pláně, olivové háje a cypřišové lesy, moře i starobylé město, malé vesničky a obrovské útesy. V zimě zde kvetou mandloně. Horké klima v létě a mírné v zimě. Spousta milých lidí, co se pořád usmívají. Tak to je náš ostrov. Ráj na zemi.“

Knížka je psána lehkou rukou a s vtipem. Po jejím přečtení dostanete chuť odjet hned do Řecka a také začnete netrpělivě očekávat další příběhy Pavly Smetanové.

Gabriela Fraňková Malinová

SMETANOVÁ, Pavla. Pod cypřišem se sklenkou ouza a jiné příběhy. Praha: Nakladatelství LN, 2012, 136 s. ISBN 978-80-7422-161-3

 

Moje církev

Laické služby: Zákruty učení v nedělní škole

Český brazr 9/2012.

Na cestě mezi zázrakem a lodním šroubem

„No a teď si představte to rozběsněné moře! Blesky křižovaly oblohu, vlny se vzdouvaly, a malá loďka s učedníky se potácela v poryvech větru jako ořechová skořápka…”„My jsme je na Štědrý večer pouštěli v lavoru!“ Informoval mne hbitý hlásek, a než jsem stačila z mysli vystrnadit z hlavy absurdní představu dvanácti rybářů lidí v plastovém kbelíku, čupřina u okna záludně zvrátila mé meterologicky temné uvedení do příběhu o utišení bouře do selankové debaty o vánočních zvycích:„Prskavky jsou lepší!“„Jo, ale nedají se pouštět po vodě. Svíčky navíc krásně voní.“„Jako med. Máma ho dává do perníčků.“Byl nejvyšší čas zasáhnout, než se diskuse zvrhne ve všelidové a hromadné sdílení receptů. Takhle by to nešlo.

Ve snaze dostat své malé svěřence od medové vůně cukroví zpátky na moře jsem se rozhodla ukočírovat pádící dětskou fantazii takticky, a sice vpravit je do příběhu vodáckou oklikou. Nenápadně jsem nadhodila: „Už jste někdy jeli na lodi?“Následovala smršť nezapomenutelných výletnických postřehů, přesně, jak jsem doufala. „Já jo! A příští rok pojedeme na Lipno.“„My jsme jeli na Vltavě! Parníkem. A hrála tam hudba!“„To já už jsem jel s tátou na lodi, když jsme byli pod stanem, a pádloval jsem!“No sláva. Rychle jsem kula železo oslího můstku klenoucí se přes bezbřehé a rozbouřené moře dětské představivosti, dokud bylo žhavé: „Ale že to bylo těžké, pádlovat, viď? A to bylo přitom jenom na klidné řece. No a teď si představ, že by kolem tebe zuřila bouřka, déšť by tě šlehal do očí, byl bys mokrý na kost, docházely by ti síly, a ty bys prostě už neuměl tu loď ukočírovat, prostě by to nešlo! No učedníkům to taky nešlo, tak hledali Ježíše, aby jim pomohl,“ ujistila jsem malého vodáka téměř vítězoslavně. Ani nepostřehl, jak se ze slunečné Lužnice dostal zpátky na rozbouřené Genezaretské jezero a v lodi tatínka vystřídal Ježíš a dvanáct učedníků. Jen na mne upíral čokoládové oči. Výborně. „No a my často taky hledáme Ježíše, když je nám úzko, aby nám pomohl. Jako učedníci. A ti ho tenkrát hledali, hledali ho marně po celé lodi protože se báli. Báli se, že se loď potopí, protože se do ní valila voda proudem,“ pokračovala jsem procítěně.

Konečně jsem je měla. Poslouchali všichni. Ticho. Udělala jsem dramatickou pauzu. „A pak, když ho konečně našli, víte, co se stalo? Představte si, že…“„Víš, jak funguje lodní šroub?“O původci zákeřné technické otázky nemohlo být pochyb. Neboť čokoládové oči se mezitím probraly z příběhového tranzu a už v nich zase svítily v vědeckotechnické ohníčky. Vzdala jsem to. Nechala jsem je plápolat, zatímco malý inženýr zasvěceně vysvětloval podstatu lodního šroubu celé společnosti. Naslouchali se zaujetím, a já nakonec taky. Teprve pak jsem tenkrát dokončila to biblické vyprávění o Ježíší ležícím, spícím, tišícím. A zjistila jsem, že ocitnout se v příběhu na půl cesty mezi metafizičnem biblických zázraků a lodním šroubem praktických každodenních zážitků vlastně nevadí. V takovém soukolí a na půli cesty se totiž v životě a ve svém příběhu ocitá každý. Podstatné je učit se umět o obém přemítat, o zázracích i lodním šroubu, a klást si otázky stejně zaujatě, jako to dělal malý inženýr s čokoládovýma očima. A člověk přitom ostatně ani nemusí být zrovna v nedělní škole.

Klára Schneiderová