Archiv autora: CB

Diakonie

Odsouváme seniory na vedlejší kolej, neochuzujeme se o něco?

Český bratr 10/2012.

Evropský rok aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity 2012 pokračuje a s ním i aktivity Diakonie ČCE vážící se k tématu seniorů. Kampaň OtevřenoSeniorům je konkrétně zaměřená proti diskriminaci starších lidí ve společnosti – snaží se vyvolat diskusi nad tradovanými omyly, stereotypy a předsudky, jež si naše společnost vůči fenoménu stáří podržuje. Nad projektem, který je dále součástí kampaně celoevropské (http://europa.eu/ey2012), převzala záštitu zmocněnkyně vlády pro lidská práva paní Monika Šimůnková.

Plakáty s životními příběhy seniorů: Stáří nám může dát víc…

Plýtváme věcmi. Plýtváme i lidmi? Je postoj naší společnosti ke stáří nadobro odcizený? Starší lidé mají cenné profesní i životní zkušenosti, které často ve spěchu ani neregistrujeme, tak jako přehlížíme seniory samotné. Nová vlna kampaně přináší „nové tváře“ – s využitím modelových příkladů ze života skutečných seniorů ukazuje, že ono pověstné slábnutí sil, které může s věkem přicházet, rozhodně neznamená, že nám starší lidé nemají co dát. Mohou nám vydatně pomoci zvládat náš vlastní život. Svými radami či příkladem, jiným úhlem pohledu: „Stovku za deset už nezaběhne, ale sportovní talent pozná na první pohled.“

Tváře z vizuálů v převážné většině patří přímo klientům z diakonických středisek, kteří se rozhodli na kampani podílet. Jejich věk je skutečný, jména a příběhy jsme však pozměnili. Známou tváří v třetí vlně kampaně je poté „pan Navrátil“, hlavní hrdina televizního spotu Aukce, jenž provází tento charitativní projekt od jeho počátků a díky mediálnímu partnerství České televize se od loňského roku nadále objevuje na obrazovce.

Série seniorských triček

„Mám sedmdesátku na krku. V tramvaji pouštím mladé sednout!“ S podobným nápisem na tričku se budete moci brzy setkat. Humornější a odlehčený pohled na problematiku stárnutí nabízí kampaň Diakonie ČCE díky spolupráci s internetovým obchodem Kasa.cz, který bude zboží v rámci firemní společenské odpovědnosti bez zisku distribuovat.

Tematické instalace ve veřejném prostoru

K novým, výrazným prvkům, které kampaň v letošním roce uvádí, patří také instalace „zapomenutých předmětů“, jež si většinová společnost automaticky se seniory spojuje. Hole, brýle, staromódní kabelky, naoko pohozené ve veřejném prostoru, vymezené bezpečnostní páskou do podoby místa činu, představují výmluvné memento: „Musí být okradeni, musí se nejprve ztratit, abychom si jich všimli?“

U příležitosti Mezinárodního dne seniorů, který si připomínáme 1. října, připravila Diakonie rozsáhlou výstavní akci pro veřejnost ve foyer vybraných institucí – ať už jde o místní, městské či krajské úřady, nemocnice, knihovny, školy, či jednotlivá zařízení středisek Diakonie ČCE. Cílem této akce, organizované v úzké spolupráci s vlastními středisky na více než šedesáti místech v regionech po celé republice, je upozornit na nechvályhodnou skutečnost, že o seniorech obecně uvažujeme a dozvídáme se z médií většinou až tehdy, stanou-li se obětí nějakého trestného činu, nehody či bulvární senzace.

Vyjádření Moniky Šimůnkové, vládní zmocněnkyně pro lidská práva:

„Přestože senioři tvoří téměř jednu pětinu české společnosti, jsou zároveň jednou z nejzranitelnějších skupin obyvatel, která navíc mnohdy vnímá diskriminaci či špatné zacházení ze strany spoluobčanů spíše jako samozřejmost než porušení svých základních lidských práv. Jsem ráda, že jako patronka Evropského roku aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity mohu přispět k otevřené debatě o předsudcích, kterým musí senioři čelit. Velmi mě znepokojuje již téměř všudypřítomný způsob vnímání seniorů jakožto jednolité skupiny, která je zcela odkázaná na pomoc ostatních a neměla by se plnohodnotně účastnit veřejného dění. Věřím, že i aktivity Diakonie Českobratrské církve evangelické přispějí k tomu, že společnost překoná toto stereotypní vidění seniorů a dokáže docenit, jakým přínosem pro ni mohou senioři se svými celoživotními znalostmi a zkušenosti být.“

Pavel Hanych

Diakonie

Invalidní vozíky z USA pomohou potřebným

Český bratr 10/2012.

299 invalidních vozíků z USA dorazilo v září do Diakonie ČCE. Dar, který  obsahoval také 48 sad berlí a 10 chodítek, poskytla Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů z amerického Salt Lake City. Vozíky budou zdarma distribuovány potřebným lidem v České republice – klientům Diakonie či jiných zařízení, ale také široké veřejnosti. Přidělení vozíku budou provádět vyškolení zaměstnanci Diakonie ČCE.

Dar zahrnuje dva typy vozíků s mechanickým pohonným zařízením. První typ je vhodný pro pohyb ve vnitřních prostorách, druhý je vybaven silnějšími koly, a proto se hodí i pro pohyb venku. Oba vozíky jsou určeny lidem, kteří ovládají horní část těla. Vozíky jsou uzpůsobeny doprovázení druhé osoby, umožňují však také samostatný pohyb uživatele.

Za poskytnutí vozíků děkujeme Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů z amerického Salt Lake City. Dar zprostředkovala Komise humanitární služby této organizace, jež pomáhá lidem bez rozdílu vyznání po celém světě. Velmi si tohoto daru a naší spolupráce vážíme – pomoc má mnoho tváří.

„Náš partner si velice zakládá na tom, aby vozíky samotné a také proškolování distributorů odpovídalo normám Světové zdravotnické organizace. V září proto proběhlo ve valašskomeziříčské Diakonii zvláštní školení pro distributory a uživatele z řad pracovníků i klientů Diakonie ČCE. Ti se naučili, jak vozíky přidělovat klientům na míru tak, aby jim vyhovovaly co nejlépe a aby bylo minimalizováno riziko případných zdravotních komplikací,“ říká Jan Dus, ředitel Střediska HRP Diakonie ČCE, jež distribuci vozíků zajišťuje. Děkujeme všem, kteří toto školení umožnili, a také školitelům, především pak manželům Smithovým, kteří se celosvětově starají o distribuci těchto vozíků, a manželům Pageovým, kteří působí jako humanitární pracovníci v ČR. Část vozíků byla přímo na místě předána konkrétním klientům. Zbylé budou distribuovány prostřednictvím Diakonie ČCE jejím klientům i široké veřejnosti.

Naším společným cílem je pomáhat lidem k důstojnějšímu a plnohodnotnějšímu životu. Už nyní tedy hledáme způsob, jak vozíky přidělit těm nejpotřebnějším. Máte-li zájem či dotaz, obraťte se prosím na e-mailovou adresu hrp@diakonie.cz.

hrp/ph

Slovo

Katechismus pro rodiče: Církev, presbyter, farář

Český bratr 10/2012.

Tato tři slova nemusí vůbec nutně patřit k sobě.

Církev je předně shromáždění a to už jen třeba dvou nebo tří lidí, kteří se nescházejí jen proto, že se rádi vidí, ani proto, že je to už taková jejich zažitá tradice, a už vůbec ne proto, že je někdo z nich za to placen! Církev je společenstvím lidí scházejících se proto, že se tím setkáním chtějí povzbudit, vzájemně se obdarovat a hlavně vzájemně si připomenout, že jsou neseni Láskou, která je stvořila, že ta Láska po nich touží, odpouští jim a oni tak mohou každodenně začínat svůj život žit v tomto odpuštění nanovo. Církev je společenstvím lidí, kteří chtějí svůj vzájemný život a svůj vztah ke světu utvářet v této Lásce svobodně a odevzdaně, jako by byli dětmi a síla neustavičně tvořící Lásky byla jakoby jejich rodič – řekněme s Ježíšem – Otec.

Takových společenství je bezpočet a jsou různě organizována. Na typu organizace zas tak nezáleží – pokud ovšem její struktura nezastiňuje těm, kdo se setkávají nejvyšší autoritu Lásky, či se dokonce nestaví na její místo! Ježíš, ve kterém my kristovci působení této osvobodivé Lásky rozeznáváme, například nikde neříká, že by společenství „v jeho jménu“ musela mezi sebou mít vždy někoho z přímé posloupnosti jeho někdejších učedníků, nebo že by hodnověrnost takového setkání musel zaručovat někdo, kdo má vystudovanou vysokou školu (teologii), nebo třeba jen uměl číst. U Krista není nikde řeč o nutnosti číst Bibli při setkáních s ním. Mělo by záležet jen na tom, zda se lidé schází v jeho – v Ježíšově – jménu, ve jménu Lásky, která vede ke svobodě. Záleží na tom, zda se ve společenství věřících chceme Láskou nechávat povzbuzovat a zda prosíme o možnost společně žít radostí a vděčností z nepopsatelných krás a bohatství všech darů Lásky, kterými jsme dennodenně obdarováváni.

Presbyteři, tedy „starší“ jsou lidé, kteří mají mít ve společenství největší slovo. Jejich počet by měl být odvozen od velikosti společenství. Jsou přirozenými autoritami, lidmi, kterým leží život společenství na srdci a také pro něj ledasco dělají. Jsou to ale hlavně lidé, kteří jsou si vědomi toho, že jim bylo mnoho odpuštěno a proto mohou druhým nejlépe život z Lásky ukazovat. Čím větší je společenství, tím se jejich role stává spíš řídící – rozdílejí úkoly, dohlížejí na to, zda se vše ve společenství děje opravdu z Lásky a pro Lásku. Presbyteři jsou i těmi, kdo – v případě, že je už společenství dostatečně velké, tak aby si ze svých příspěvků (stačí jen desátky) mohlo dovolit některé talentované bratry a sestry za jejich služby odměňovat (diakony, učitele, kazatele, ekonomy, správce budov) – navrhují tyto lidi celému společenství k volbě a posléze je i v jejich „úřadech“ kontrolují.

Farář (obyvatel či správce fary, v původním významu opevněného místa) je zaměstnání a role vytvořená během historického vývoje křesťanských církví a vznikla spojením některých obdarování, která se zdála při velkém počtu setkávajících se praktická: nebát se nahlas sdělovat druhým lidem dobrou zprávu o Boží Lásce (kázání), vykládat tradiční texty pro to, aby nás povzbuzovaly i v současnosti (výklad a učení) a také vést bohoslužby (liturgie). Později se k těmto obdarováním připojily dary tak zvané „pastýřské péče“, tedy dary utěšovat, povzbuzovat a napomáhat druhým k pravdivému sebenáhledu. V některých společenstvích – těch spíš skomírajících – se nakonec přidala touha po tom, aby farář uměl do společenství pozvat mladé lidi, uměl zabavit děti a aby byl s to opravovat (pokud možno sám) zašlé starožitné budovy a staral se o farní pozemky a tak podobně.

Role „farář“ byla ovšem vytvořena pro potřeby velkých skupin lidí. Malá společenství (do cca 100 lidí) by neměla odvozovat svá shromáždění od toho, zda mají na to uživit faráře. Jako by snad Kristovu církev měla a mohla udržovat nějaká skupina profesionálů, bez nichž by se to neobešlo! Farář by měl být až luxus velkého fungujícího společenství, nikoliv jeho počátek nebo základ. Hlasateli dobré zprávy a těmi kdo z ní každodenně žijí a zvou k tomuto životu i ostatní jsme přece my všichni, kdo jsme uvěřili! My si pak volíme presbytery a teprve pomocí jich můžeme někoho z nás pozvat k tomu, aby kázal, nebo učil (a případně bude možné se za to domluvit i na nějaké odměně). Pokud svůj život z víry a ve víře budeme delegovat jen na placené faráře a farářky, a budeme od nich očekávat pro naši církev nějakou „záchranu“, naše církev pomalu ale jistě zanikne!

Marek Bárta

Recenze

Filip Komberec: Petr Pazdera Payne

Český bratr 10/2012.

Česká literatura není bohatá na monografie. Uvážíme-li, že dosud nikdo nenapsal odpovídající souhrnnou práci o tak významných autorech, jako byl například básník Josef Palivec, může se zdát vydání monografie o žijícím autorovi narozeném v roce 1960 poněkud předčasné. Literární vědec Filip Komberec (1986) nás v knize s názvem Petr Pazdera Payne. Literární studie přesvědčuje, že tomu tak být vůbec nemusí.

Paynovo dílo tvoří jedenáct knih próz, kázání, esejů a malých dramatických útvarů – dramoletů. Komberec si v Paynově díle všímá nejprve linie biblické (zejména v kázáních a esejích), poté se zabývá autorovou „drobotinou“ (povídkami, mikropovídkami, črtami, skicami), pokusem o román (Lyonský omnibus), hrou textu a výtvarného umění i autorovými dramolety. Zaznamenává i autorovu rozsáhlou publicistiku a práci editorskou a vydavatelskou. V Kombercově přístupu je sympatické, že vedle analýz literárně-kritických a teoretických dokáže zkoumané dílo nasvítit i z úhlu filozofického a teologického – přesně to je kvalita, která dnešnímu psaní o literatuře výrazně chybí, bez níž však nelze autory Paynova typu, tedy ty, jež výrazně pracují s křesťanským myšlenkovým světem, vůbec pochopit, natož zhodnotit.

Pro evangelické čtenáře, kteří znají sbírku Paynových kázání Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský (Eman 2002) je cenné se seznámit s celkem mnohotvarého Paynova díla. Kombercova kniha může působit i jako dobrý úvod do Paynovy tvorby a výzva k její četbě. Je zjevné, že vedle Milana Balabána, Pavla Rejchrta, Aleše Březiny a dalších osobností vycházejících z české evangelické tradice je Petr Pazdera Payne dalším významným autorem, který svou tvorbou dalece překročil prostředí své církve a jehož dílo je respektovanou součástí hlavního proudu české literatury.

Jan Šulc

KOMBEREC, Filip: Petr Pazdera Payne. Literární studie, Praha: Cherm 2012, 185 s.