Český bratr 3/2012.

Při zkoumání zpívané liturgie v původně luterských sborech Českobratrské církve evangelické (které jsme v posledních číslech započali pohledem na zpěvníky a bohoslužebné knihy, v nichž se nám zápisy liturgické praxe zachovaly) je třeba nyní zamířit přímo do tří moravských seniorátů: Brněnského, Východomoravského a Moravskoslezského. Ty zahrnují celkem 77 sborů s 80 kazatelskými stanicemi. Původní liturgie se ovšem v rozsáhlejší podobě zpívá jen v pěti sborech, jedna či dvě zpívané části jako doklad dřívějšího provádění liturgie pak zůstávají v dalších dvou.

Kde všude se původní liturgie zpívá?

Když jsem v roce 2007 objížděla zmíněné senioráty s úmyslem zmapovat, kde všude se ještě tradiční liturgie provozuje, dospěla jsem k těmto (dnes aktualizovaným) výsledkům: v brněnském seniorátu nalezneme zpívanou liturgii ve sboru v Jevišovce, jde však o zvláštní případ tradování, o kterém bude ještě řeč. Typickým příkladem sborů s původní zpívanou luterskou liturgií je ve Východomoravském seniorátu vsetínký dolní sbor (Bronislav Czudek) a sbor v Pržně (Zdeněk Píštěk). Zbytek liturgie jsem nalezla také ve sboru v Ratiboři. Posledním seniorátem, který poutá naši pozornost, je Seniorát moravskoslezský. Zde se liturgie provozuje především ve Frýdku–Místku (Pavel Křivohlavý) a v Českém Těšíně, který jsem však jako zvláštní případ do svého zkoumání nakonec nezahrnula. Zbytky liturgie se dochovaly také ve sboru v Ostravici.

Proč právě zde?

Jaké jsou však příčiny zachování dnes již (z pohledu většinové liturgické praxe) archaických liturgických pořadů právě v těchto sborech? Při hledání dějinných souvislostí nám nyní poslouží kniha Bohuslava Buriana  //Toleranční kazatelé na Valašsku (1781–1861)//, v níž jsou kvalitně shrnuty dějiny valašského evangelictví.
Valašsko je tradičně považováno za jakousi tvrz evangelictví, jež zůstala přes veškeré protireformační snahy nedobyta. Není to však dáno jen geografickými či etnografickými podmínkami, přestože význam blízkosti Slovenska byl pro Valašsko i Slezsko v mnoha ohledech rozhodující (důležité je navíc zmínit, že významnou část horského obyvatelstva tvořili od 16. století kolonisté slovenské, polské, ukrajinské či rumunské národnosti, jak můžeme číst v knize Jaroslava Štiky //Etnografický region Moravské Valašsko//). Významnou úlohu pro „nedobytnost“ valašského evangelictví hrála podle Buriana také skutečnost, že katolické církvi trvalo po třicetileté válce na Valašsku desítky let, než obsadila někdejší protestantské fary svými duchovními. Katoličtí představitelé dokonce dobrovolně přiznávali, že nejsou schopni místní lid získat na svoji stranu. Bohuslav Burian se proto domnívá, že o „tajných evangelících“ lze na Valašsku mluvit jen s určitou opatrností, neboť valašské poměry v protireformační době byly zřejmě daleko volnější než v jiných krajích.

Nahlédnutí do dějin valašského evangelictví

Svou evangelickou identitu spojovali Valaši s bratrskými i luterskými bohoslužebnými knihami (modlitbami, postilami, kancionály a především s Biblí kralickou), které ctili nade vše a užívali je doma i při shromážděních na odlehlých místech. Kromě tajných návštěv evangelických farářů z Uher se o výklad Písma starali lidoví kazatelé. Nelze však mluvit o úplné izolaci: velmi živé byly v 17. i v 18. století styky se Slovenskem a Slezskem, zvláště „artikulární chrámy“ (vždy dva chrámy v každé slovenské župě, ve kterých bylo povoleno veřejně kázat a vést matriku) v Trenčíně a v Prietrži byly Valachy pravidelně vyhledávány. Mimořádný význam pro shromažďování valašských evangelíků měl pak „chrám milosti“ v Těšíně (jeden ze šesti chrámů postavených po roce 1707 ve Slezsku jako výraz určité svobody protestantů).

Toleranční patent z října 1781 znamenal pro evangelický lid nejen svobodu, ale též nárok existovat jako organizovaná církev. Mezi mnoha omezujícími podmínkami byla povinnost přihlásit se k jednomu ze dvou v Evropě rozšířených vyznání, vystačit s vlastními finančními prostředky a hledat si duchovní jen na území císařských zemí. Proto valašští evangelíci zprvu poměrně samozřejmě požádali o pomoc slovenskou luterskou církev, která navíc používala jako bohoslužebný jazyk biblickou češtinu. Do roku 1785 tedy vzniklo na malém území třináct poměrně velkých sborů, které obsadili zkušení duchovní ze Slovenska.

Po tolerančním patentu

Již v průběhu prvních dvou let po vydání tolerančního patentu se začalo ukazovat, že přenést tradiční slovenské luterské obřady na Valašsko, které bylo po léta zvyklé na osobitý ráz bohoslužeb i zbožnosti, nebude zcela možné. Příklon Valachů k bratrským bohoslužebným knihám a obliba Strejcových ženevských žalmů, souznících v myslích věřících s dlouhodobým pocitem útlaku, byly slovenskými kněžími kritizovány a považovány za znak kalvinismu. Stačilo, aby se Valaši dozvěděli o možnosti pozvat „jim bližší“ kazatele helvetského vyznání z Maďarska, a v brzké době přestoupila polovina sborů k reformované církvi. Na Valašsku zůstalo tedy po celé toleranční období sedm luterských sborů, což byla více než třetina všech luterských sborů v českých zemích (Hošťálková, Ratiboř, Pržno, Hodslavice, Jasenná, Rusava a Vsetín – dolní sbor. Vsetínský sbor se rozdělil, „dolní“ zůstal věrný luterské církvi, „horní“ přestoupil k církvi reformované). Celkem bylo v českých zemích 19 sborů luterských a 54 reformovaných. Reformovaná církev měla tedy zásadní převahu.
A jak se dál vyvíjela liturgie v těchto zbylých luterských sborech? Odpovědi budeme hledat v příštích číslech našeho seriálu.

Eliška Baťová