Český bratr 5/2012.
Mapka moravských seniorátů (sborů) s původní zpívanou luterskou liturgií
Ze zkoumání bohoslužebné praxe v původně luterských sborech Českobratrské církve evangelické – kterým vás postupně provází náš seriál – vyplývá, že pohled na zpívanou liturgii není možno zredukovat na samotnou hudební či textovou složku a ty sledovat odděleně. Při nahlédnutí do dějin sborů, v nichž se původní zpívaná liturgie zachovala, vidíme, že mnohé aspekty zasahují také do oblasti sociologie, antropologie či obecné historie a zasloužily by si samostatná pojednání. Proto chci nyní alespoň stručně nastínit několik problémů, které nesouvisejí s hudbou ani s teologií, ale které jsou podstatné pro pohled na dochovanou luterskou liturgii jako na osobitý fenomén.
Ústní tradice předávání
Nejdůležitějším specifikem původní luterské liturgie je ústní tradice. Ta je základem předávání jednotlivých zpěvů až do dnešní doby. Vsetínský sbor měl sice ještě před spojením obou tolerančních církví vlastní tištěný zpěvník s notovanou liturgií (//Evangelický kancionál// vydaný zde v roce 1909), jinde však až do konce sedmdesátých let 20. století nebyla žádná oficiální verze liturgie k dispozici. Sbory nechávaly tisknout pouze texty antifon, melodii zpíval lid zpaměti podle varhanního doprovodu. Varhaníkům a kazatelům pomáhaly notované materiály ze Slovenska. Svoboda vlastní odpovědnosti za podobu liturgie tak za pomoci ústní tradice způsobila v jednotlivých sborech vytvoření individuálních variant téhož hudebního základu, tedy svébytné lokální praxe, jež se udržela přes publikování liturgie v //Evangelickém zpěvníku// (1979) a v //Agendě// (1983). Vznikla tak paradoxní situace, kdy jediná oficiální notovaná verze původní luterské liturgie u nás se jako celek v žádném sboru neužívá. Odlišnosti jednotlivých praxí budou popsány v dalších dílech tohoto seriálu, nyní chci jen vyzdvihnout fakt, že posuzujeme-li melodické proměny užívaných zpěvů již od jejich nejstarších dohledatelných vzorů, nacházíme zde unikátní variační proces, který se dosud nezastavil.
Liturgie jako životní tradice
Dalším samostatným okruhem úvah nad dochovanou podobou bohoslužeb je vnímání liturgie jako tradice a života v tradici vůbec. Pamětníci a členové sborů, kde se původní zpívaná liturgie provozuje, mluví nejčastěji o „dědictví po předcích“, „tradici, kterou je třeba zachovat“, „převzetí podoby, která dávno existovala“ apod. Požadavek udržet tradiční liturgii kladou často přímo jako podmínku působení nového faráře. Když si však na základě dostupných rukopisných záznamů liturgie uvědomíme, že se těmto strážcům tradice dokázala konkrétní podoba zpěvů téměř před očima značně proměnit (přičemž zásadní roli hrály autorské zásahy varhaníků, často konané ve snaze „vracet se k původní podobě“), musíme vnímat uvedené výpovědi spíš jako výraz snahy o zachování liturgie coby „umění, které dělá bohoslužby slavnostnější“, „zpestřuje a pozdvihuje je“ a zároveň touhy po zachování „víry otců“. Tradice je zde tedy spíše vědomým kladným přijetím životního postoje, jenž je tvořen působením sborového společenství, vnímajícího svou minulost. (Všechny uváděné citáty čerpají ze záznamu rozhovorů se členy sborů, které jsem uskutečnila na jaře roku 2007.)
Vliv etnického teritoria?
Problém lokalizace sborů, kde se zpívaná liturgie zachovala, byl už zčásti zmíněn v předchozích číslech našeho seriálu. Vzhledem k tomu, že na území Čech došlo v minulosti k potlačení luterských prvků liturgie, sbory začaly samy sebe rychle vnímat jako „českobratrské evangelické“ a původní konfese přestala hrát roli, je logické usuzovat, že podmínky na Valašsku a Těšínsku byly odlišné. Vývoj postojů valašských evangelíků ke kněžím ze Slovenska, přicházejícím sem po vyhlášení tolerančního patentu, byl již dříve zmíněn, na Těšínsku měla navíc vliv provázanost s luterskou německo-polskou kulturou, i když vazba na Slovensko byla také zde silná. Vyloučit však nemůžeme ani úvahy spojené s vlivem etnického teritoria a jeho odlišné kultury.
Spojení etnické a konfesionální identity
Je jisté, že území, na němž se původní zpívaná liturgie dochovala, splňuje kritéria pro označení „etnografické“. Jaroslav Štika uvádí ve své knize //Etnografický region Moravské Valašsko// mezi faktory, ovlivňujícími utvoření určitého „etnografického regionu“, především geografické podmínky, hranice panství, kolonizaci a jiné osidlovací záměry vrchnosti, církevní příslušnost obyvatel a pocit historické tradice. V tomto směru je zajímavé, že do valašského regionu (jehož centrum je tradičně umisťováno do okolí Vsetína) bylo ještě v 19. století zahrnováno též panství frýdecké a hukvaldské. Teprve vlivem //Dialektologie moravské// Františka Bartoše z roku 1886 začal být pro toto území užíván název Lašsko, přestože zdejší obyvatelé se dál považovali za Valachy. Oprávněnost úvah o spojitosti dějin dochované liturgie s vývojem etnické kultury na Valašsku může potvrzovat provázanost a překrývání pramenů pro výzkum etnografického regionu s dokumenty o moravském evangelictví (výslechy vzbouřeného evangelického lidu, záznamy farářů apod.). Byl to kupříkladu právě slovenský luterský kněz Daniel Sloboda působící ve sboru v Rusavě, kdo popsal rozdíly zdejší kultury od sousední kultury hanácké i slovenské a poprvé užil termínu Valašsko. Podobným způsobem mohli i jiní vzdělaní evangeličtí faráři ovlivňovat formování názoru Valachů na vlastní etnickou identitu (stejně jako dříve již zmíněné formování názoru na svoji konfesi). A tak je možné vést uvažování o vzájemných vlivech etnické příslušnosti a dochované liturgie i opačně: Liturgická tradice je na valašském území pevnější také proto, že se podílela na tvorbě etnické identity Valachů.
Eliška Baťová
