Český bratr 3/2012.

Pocházím z nevěřící rodiny. Maminka sice byla jako dítě pokřtěna, ale jen formálně. Dědeček z tatínkovy strany mým rodičům dokonce ještě před jejich svatbou řekl, že pokud se nechají oddat v kostele, budou se tam muset obejít bez něho. Téma víry nebylo v naší rodině nikdy nějak tabuizované, ale prostě na ně nikdy nepřišla řeč. Věřící jsme vnímali jako jakoukoliv jinou skupinu, která se z nějakého nepříliš logického důvodu odlišovala od nás, průměrných maloměšťáků: ať si ale každý dělá co chce, pokud nás při tom nechá na pokoji.

Kamarád z gymplu

Byl jsem pravděpodobně vychováván podobně jako většina mých vrstevníků, ale i tak jsem byl vždy trochu stranou od ostatních. Na své okolí můžu působit divně, snad namyšleně, nevím. Až ve svých dvanácti letech, po přestupu na gymnázium, jsem potkal člověka, který do budoucna velmi ovlivnil můj život. Mikuláš byl zároveň nejmenší a nejchytřejší ze třídy, doma neměli televizi ani auto. A byl evangelík. Skamarádili jsme se a postupem času jsem ho začal považovat za nejlepšího přítele. Díky němu jsem pomalu začínal zjišťovat, že věřící nejsou tak moc odlišní od ostatních lidí, a to, v čem se liší, nemusí být jen na škodu. Mnohokrát jsem tak během svých gymnazijních let byl u něj v rodině. Párkrát jsem se setkal s dalšími lidmi ze skupiny mládeže, do které patřil. Dvakrát jsem s ním byl na hudebním festivalu Otevřeno v Jimramově, který je mladých evangelíků plný. V žádném případě jsem si tehdy ale ještě nepřipouštěl, že by ze mne jednou mohl být také křesťan.

Po maturitě jsem šel studovat na vysokou školu do Prahy. Jelikož jsem nedostal přidělenu kolej, Miki mi navrhl, abych bydlel společně s ním, s jeho sestrou a s jejím budoucím mužem. Čtyři a půl roku jsem tak bydlel se třemi evangelíky, které dnes všechny považuji za své blízké přátele. Během této doby jsem začal s evangelíky také pravidelně chodit hrát fotbal, byl jsem dvakrát na Sjezdu (nejen) evangelické mládeže. Stále vzpomínám, že když jsem přijel domů z prvního sjezdu a maminka se mě ptala, jaké to tam bylo, odpověděl jsem jí: „Bylo to tam bezva, ale nemusíš se bát, nemám v plánu konvertovat.“

Bod zlomu

Skutečný obrat u mě nastal až loni. V první polovině roku jsem byl na studijním pobytu ve Finsku a po návratu jsem zažil nejhorší léto ve svém životě. Nic mě nebavilo, nic mě nezajímalo, všechno mi bylo úplně jedno. Celkově jsem mnohem víc než dřív pociťoval absenci hlubšího smyslu života. Z těchto nálad jsem se dostal až s pomocí Mikiho, který mě vytáhnul na Sportovní pobyt evangelické mládeže. Během týdne sportování, ale i různých zamyšlení ve skvělém kolektivu jsem si konečně začal uvědomovat, že díky víře bych mohl najít to, co zatím postrádám.

Když jsem se pak v září vrátil z dalšího mládežnického Sjezdu, byl jsem si jistý, že chci začít pravidelně chodit do kostela a na některé z mnoha setkání mládeže v Praze. Začal jsem se účastnit večerních bohoslužeb pro mládež u Martina ve zdi. Dosti nervózně jsem se pak vypravil do jedné doporučené skupiny mládeže. Zažil jsem tam velmi příjemný večer a začal docházet pravidelně. Hned na prvním setkání jsem se navíc shodou okolností dozvěděl, že v daném sboru má začínat minikurz o základech křesťanské víry, který může sloužit jako předkřestní příprava. Výsledkem bylo, že jsem byl před pár dny pokřtěn.

Můj obrat naštěstí nevedl k žádnému rozkolu v rodině. Doma byli sice překvapeni a otec se mého křtu nezúčastnil, nesnažili se mi to ale nijak vymlouvat. Za to jsem jim velmi vděčný. Myslím si, že jsem k tomu všemu směřoval už dlouho. Obrovskou cenu pro mě má i to, že jsem si tu správnou cestu našel bez přispění rodičů. Teď už můžu jen zkusit vydržet a prosit Pána, abych z této cesty nesešel.

Jakub (1986)