(ČB 6/2014) Když je kázání dlouhé, nudné nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují.
V jakémsi městě za reformace informoval městský písař starostu o tom, že na shromáždění novověrců všichni zpívají. A starosta na to už jen konstatoval: Tak to je již všechno ztraceno. (Začne-li víra zpívat a hrát.)
Podle Martina Luthera je hudba dar Boží a zahání ďábla. A řekl: Hudba je královnou všech hnutí srdce. Nic na zemi není silnějšího než hudba, smutné rozveseluje, rozesmáté zesmutní. Dává sílu těm, kdo klesají na mysli.
Babička manželky měla Alzheimerovu chorobou, z mysli se jí ztratila jména i tváře dětí, ale pořád dokázala zpívat a hrát z chorálníku na varhany. Můj otec do kostela moc nechodí, a když, tak prohlašuje, že na celých bohoslužbách se mu líbí jedině preludium a postludium.
Varhany (vodní) vymyslel prý Řek Ktesibios z Alexandrie v Egyptě. Na varhany se hrálo při slavnostech pohanských císařů, ale také zřejmě v cirku, kde umírali křesťané.
Franský král Pippin Krátký nebo až jeho syn Karel Veliký dostal varhany od byzantského císaře v 8. století. Ve staré církvi byly nástroje při bohoslužbách zakázány, příliš připomínaly rej pohanských slavností. V pozdním středověku se však přece šířily Evropou. Až v 17. století začaly varhany sloužit jako nástroj k doprovodu zpěvu. Z kostelů se pak dostaly do koncertních síní a hudba psaná pro křesťanské chrámy zní dnes v besedních domech a halách.
Hudba otevírá duši. (Učí hráče píli.) Škoda že někdy neznějí jen varhany, k našemu mlčení, modlení, meditaci, domýšlení. Hudba těší. Vede na samotné hranice našeho chápání, cítění, vnímání, otevírá netušené prostory.
Vítr z nebe plní píšťaly. Talent ke hře je také od Boha. Lidé zpracují dřevo, cín, měď, olovo. Matematika a fyzika not, zvuků, harmonií, rejstříků a manuálů zdá se (mi) být také příliš velkým tajemstvím. Zvuk zní odkudsi z vrchu, málem až z klenby. Harmonie zní do neharmonického světa. Písně, předehry a dohry jako by byly jiným druhem kázání.
Věřící Starého i Nového zákona zpívali a hráli, chválili, těšili se hudbou, vytvářeli díky ní společenství. Skoro všude v Bibli je množné číslo „chvalte“ – společně, dohromady. Je to lepší, zní to pěkněji, děje se při tom „něco“.
Bolest, radost, samotu, víru, všechno to lze vyzpívat, varhanní hudba pomáhá uvolnit, otevřít se, něco setřást, pochopit.
Strýc hrál na varhany a teta kdesi za ním léta šlapala v pravidelném rytmu měchy. Varhanící nejsou většinou vidět. Snad příliš samozřejmě se bere, že tam „někde“ jsou. Dole se jim nevděčně nadává, za rychlost, pomalost, přehmaty. (Farářům za špatný výběr.) Zasloužili by více…
Ondřej Macek, foto Pavel Capoušek, Marta Procházková