(ČB 7+8/2014) Když je kázání dlouhé, nudné nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují.

Pokladnička, košíček, schránka na milodary, sáček na ofěru…
Kapitán letadla sdělí cestujícím, že se stroj za několik minut zřítí do moře a všichni že zahynou. Pasažéři zmatkují, pláčou, posílají poslední textové zprávy příbuzným a do toho někdo zvolá: Něco náboženského bychom měli dělat! A kdosi sundá čepici a začne vybírat peníze.

Apoštol píše: Pokud jde o sbírku pro církev v Jeruzalémě, dělejte to podle pokynů, které jsem dal církvím v Galacii. V první den týdne nechť každý z vás dá stranou, co může postrádat, aby sbírka nezačala teprve tehdy, až k vám přijdu. (1K 16,1–2)

A Heidelberský katechismus (otázka č. 103) učí: Bůh ve čtvrtém přikázání především chce, aby bylo pečováno o službu Slova a jeho vyučování a abych já zvláště v neděli pilně chodil do shromáždění Božího, abych se učil Slovu Božímu, byl účasten svatých svátostí, abych Pána veřejně vzýval a dával křesťanské oběti.

Při křesťanských bohoslužbách se vždycky sbíralo. Sbírání bylo součástí bohoslužeb, ne něco vedlejšího, ne něco až po nich. To že víra žije, je také vidět díky tomu, že se sbírá.

Sbíralo se po kázání (Slovo se dotklo i našich peněženek) nebo po ohláškách, při kterých bylo ohlašováno nač. Ale úplně původní místo je před večeří Páně – sbíraly se elementy pro ni, aby ji bylo čím vysluhovat, co si při stole rozdělovat. Zbytek se pak rozdal chudým a potřebným. Večeře Páně je počátkem diakonie – sbírky na potřebné, na uprchlíky, na něčím stižené.

Sbírky při bohoslužbách by možná neměly být na potřeby sboru, k tomu slouží salár aj., ale sloužit by měly diakonii. Vždycky by v kostele měla stát ještě další pokladnička (vedle vlastní sborové diakonie) na potřebné, třeba na druhém konci světa. Hodně blízké slovo ke sbírce je almužna (milosrdenství).

Jak nakládám se svými penězi? Zač je vydávám, co z toho je nezbytné, co zbytečné, využívám to, co mám jen pro sebe? Šetřím – na co? Chudá vdova (Lk 21,1–4) dala do chrámové pokladnice jen dvě drobné mince, ale dala všechno. Záleží, s jakou dávám. Nejsem moc v zajetí peněz? Nebo jimi moc opovrhuji, že si ani nešpiním prsty? Neztratila se z mojí víry nějaká podstatná část jako tomu boháčovi, co míjel každý den Lazara před svými vraty (Lk 16,19–31)? Slovo ofěra je z latinského offero – nabízet, dávat. Dát něco ze svého Bohu, druhým, dát, nebo vrátit? Je to, co mám, vlastně mé, nebo jen půjčené, získané z milosti? Kristus je Pánem i mojí peněženky.

Svícen

Ve stanu setkávání, pak v Šalamounově chrámu i v každé synagoze stávala, stojí menora, sedmiramenný svícen. Snad připomínající sedm dní stvoření, snad keř, ze kterého promluvil k Mojžíšovi Hospodin.

Zhotovíš svícen z čistého zlata. Svícen bude mít vytepaný dřík a prut; jeho kalichy, číšky a květy budou s ním zhotoveny z jednoho kusu. Z jeho stran bude vycházet šest prutů, tři pruty svícnu po jedné straně a tři pruty svícnu po druhé straně. (Ex 25,31–32)

Na začátku mše se do chrámu v procesí (průvodu) přinášela Bible a světlo. K tomu se zpíval vstupní žalm (z toho nám zůstalo, že po pozdravu by měla zaznít při bohoslužbách slova žalmu a tentýž by se mohl zazpívat).

Když někam vcházel římský (či později byzantský) císař, doprovázeli ho dva světlonoši. Zestátněná církev z části napodobovala (toužila napodobit) císařský dvůr, jen císaře nahradil biskup či kněz, ostatně liturgická roucha se odvíjela od oblečení římských úředníků. A světlo se ovšem také hodí k tomu, abychom viděli – doslova i obrazně.

Světlo svíčky připomíná Boha Stvořitele (I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Gn 1,3), dárce směrovek v Písmu (Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. Ž 119,105), upamatovává na to, že není nic jasnější, než je Bůh (A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. 1J 1,5), připomíná nám, že to Boží světlo máme odrážet (Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Mt 5,16), resp. je následovat (Ježíš k nim opět promluvil a řekl: Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. J 8,12).

V křesťanském kostele světlo hořelo na oltáři, pod kterým byl pohřben mučedník (nápodobyhodní svědci lidské věrnosti Bohu). Mihotavé a snadno zhasnutelné světlo připomíná ohroženost života a třeba i ty, kteří nám o Bohu kdysi svědčili.

O velikonoční noci je do ztemnělého křesťanského chrámu, ztemnělého světa (protože ten, v něhož jsme doufali, zdá se být mrtev) vnášena velikonoční svíce. V tradiční křesťanské liturgii velikonoční vigilie se zpívá hymnus Exsultet (latinsky zajásej) a je rozžíhán paškál (od hebrejského pesach) – Kristus prorazil temnotu. Svíce má být na každé velikonoce nová – při křtech, svatbách i pohřbech, při každé bohoslužbě připomíná Krista. Od ní je možné si zapálit například křestní svíce a těmi si připomínat nejen začlenění do církve, ale znovu takto mnemotechnicky Krista.

Svíce připomínají i oběti v jeruzalémském chrámu – nám připomínají Krista, a tedy důvod, proč už jich není třeba.

Ondřej Macek