(ČB 7+8/2014) Není možná úplně známo, že česká literatura má svého kronikáře „Velké války“ ve spisovateli, do kterého by to nejspíš řekl málokdo. A sice v Karlu Poláčkovi a jeho čtyřech románech o životě před válkou, na jejím začátku, během ní a na jejím konci.

Okresní město
První román, Okresní město, nám ukazuje trochu jiný život za C. K. monarchie, než jak jej popisovaly horlivé vlastenecké projevy roku 1918. Obraz stařičkého mocnáře mají lidé na hlavičkách dýmek, na hrnečcích, na předmětech denní potřeby, kde to žádné nařízení neukládá; s životem v monarchii jsou ztotožněni.
Není to státní či národnostní útlak, z čeho v románu mrazí. Ale přesto se nás z jeho líčení příhod denního života postupně zmocňuje úzkost (nebo snad znechucení či zoufalství). Jednotlivé příhody jako by byly vtipem, který postupně buduje pointu. Už už čekáme, že každou chvíli pointa přijde, že se začneme za břicho popadat. Ale pointa nikdy nepřijde. Stejně jako v životech našich hrdinů: Už po první třetině začínáte zoufale toužit, aby nastal nějaký zvrat. Aby se někomu přihodilo nějaké dobrodružství. Ale nikdy se to nestane. Jako by v Poláčkově románu byla nepřímo vyslovena myšlenka, která nám snad může osvětlit jednu z příčin strašlivých jatek 1. světové války: Prostě se už dlouho nic nedělo. Možná je to jako s dítětem, které dlouho zanecháte o samotě s pěknou hračkou: možná je napadne vzít na ni kladivo, rozmontovat ji, holčička panence ostříhá vlásky… Když po sto letech sledujeme v denících například motivy britských rekrutů z dělnických vrstev, vidíme hlavně touhu uniknout nudě a nalinkovanému životu. (V naší tetralogii vyjadřuje podobné uspokojení nad změnou prostředí a stylu života na italské frontě tichý student Václav, naděje rodiny Šťastných – ústředních postav románu).
Ale i když obrátíme pohled na vrchol válečné mašinerie a nahlédneme do štábů všech zúčastněných armád těsně před válkou, i zde slyšíme vyjádření nejasného pocitu, že teď se musí „něco“ udělat. Že je to potřeba spustit. I když všichni tuší, že to bude konec světa, jak jej znají. Velká válka jistě měla své racionální motivy. Ale onen obecně sdílený pocit, že už je nějak moc dlouho klid, že se nic neděje, bychom neměli podceňovat. První Poláčkův román končí veselou silvestrovskou společností bujaře volající: Pryč se starým rokem, ať žije nový. A do sálu je vpuštěno selátko s nápisem 1914.
Když dojde k velkému krveprolití, těžko sneseme, že by bylo zbytečné. Snadno zpětně nacházíme důvody, proč k věci muselo dojít. Ale zkusme si připustit, že za velkým zlem může být v hloubi nakonec opravdu jen nuda; to že člověka pálí dobré bydlo. Že i takový člověk prostě je.

Hrdinové táhnou do boje
Když se řekne 1. světová válka, vybaví se nám pravděpodobně Remarquovo Na západní frontě klid s jasným protiválečným poselstvím. Jak si ale všímá (dosti floutkovský) historik 1. světové války, Skot Nial Ferguson, v poválečné Evropě vyšlo takových románů jen pár – a naproti tomu každým rokem od konce války a ještě dlouho po ní vycházely v obrovském nepoměru vzpomínky velmi mnohých, kteří na válku vzpomínali jako na ohromné dobrodružství a vlastně nejlepší léta života. Poláček, řekl bych, ve svém druhém románu Hrdinové táhnou do boje, nějak postihl obojí. Nejdříve ale řekněme, že jeho dílo náhle, se začátkem války, nabyde tempa a pointa stíhá pointu. Muže města nyní vidíme, jak se zoufale snaží nasimulovat příznaky nemoci zběsilým pitím. Do války se nikomu nechce.
Sledujeme je do výcviku, který je zbavuje důstojnosti, společenského postavení. Z obchodního příručího se stává kapitán, který zapomene mluvit česky, tak mnoho se identifikuje s novou situací, novou příležitostí. A z jeho šéfa, váženého obchodníka, se stává jeho pucflek, vojenský sluha, který je mu ještě upřímně vděčný, že ho zachránil z frontové služby a pochvaluje si, jak je pan kapitán přísný, ale spravedlivý. Vidíme, jak kaprály šikovaný profesor gymnázia, poddůstojníky neoblíbený intelektuál, se se smutkem rozhlíží po kasárnách, když je nakonec vyreklamován z vojenské služby zpět na gymnázium. Už si přivykl, už se mu to zalíbilo. Z každého jde udělat vojáka. Každý si zvykne. Každý v tom novém, jasně daném světě, dovede najít zálibu. A stačí na to pár týdnů. Kolik z člověka dělá jen to, v jakém se zrovna nachází postavení. V jaké roli. A jak rychle se to může změnit.

Podzemní město
Naše vojáky pak vidíme na východní frontě, v místě, kde se nebojuje. Okresní město je jakoby přeneseno do zákopů. Objeví se pár jednotlivců, kteří přeběhnou na druhou stranu. Ale jinak sledujeme dál všechny, které známe z prvního dílu, v rakouských uniformách. Až do konce války. Na závěr tetralogie také vidíme, že na pomoc prokázanou během boje, na vojácké kamarádství se nezapomíná, ať už má kdo jakýkoli charakter. A člověka skoro napadá, jak se v novém státě mohla většina dospělé mužské populace tvářit, že tohle vlastně nezažila. Pro náš samostatný stát byl přece jen asi trochu divný vklad do začátku, že se ocitl na vítězné straně, ač většina jeho mužské populace bojovala do konce války na straně poražené. To je na druhé straně vidět i na častém pocitu nedostatečného přijetí a ocenění u zahraničních legionářů, byť oficiálně oslavovaných. Asi nebylo málo těch, kdo je brali jako někoho, kdo dezertoval od „jejich jednotky“, kdo je v tom nechal, i když to neřekli nahlas.

Vyprodáno
Tento trochu rozpačitý výsledek války předznamenává scéna se studentem Václavem, který z italské fronty přijíždí na krátkou dovolenou do okresního města. Ve stejné scéně u Remarqua se kolem mladého vojáka shluknou válkychtiví starci, žádostiví zpráv o slavných vítězstvích. Náš voják je znechuceně odmítne. V Poláčkově verzi jsou to nasupení měštěníni, kteří ze dne na den pozbyli vší loajality k monarchii – protože zdražila mouka. A jsou chtivi zpráv o vzpourách „slovanského živlu“. Student Václav jim komisně odpoví, že vojsko v Itálii plní své povinnosti.
Poslední díl románu si tak všímá značné bezohlednosti „týlu“ rodin vojáků, které válka už nebaví, otravuje a kteří si s navrátilci nevědí rady. Jiný člen rodiny, Kamil, se na konci války vrátí po mnoha dobrodružstvích ze srbského zajetí (mimochodem stejně jako Poláček). Jeho zážitky však nikdo poslouchat nechce – maminka mu hned ve dveřích vynadá, jak to, že má vši – že z toho bude ve městě ostuda. A je hned potupně schován na dvůr a tajně myt pod pumpou. Kdykoliv pak chce něco z bohatých válečných zážitků vyprávět, je okřiknut, jako by chtěl vyprávět něco neslušného – vždyť tam chytil vši.

I mezi nás se vrátili a vracejí vojáci, kteří i v tomto poklidném čase skutečnou válku zažili. Na současné konflitky, ve kterých je naše armáda nasazena, můžeme mít různé názory. Ovšem že jsou naši současní vojáci s bojovou zkušeností jaksi neviditelní, nemluví se o nich, natož aby se jim děkovalo, a nevíme, kam s nimi; a že o nich někteří ve svalnatých řečech mluví jako o žoldnéřích – to ukazuje, jak mnoho v nás je poláčkovského maloměsta, kde rozhodující hodnotou nakonec vždy bude hlavně cena mouky.

Tomáš Pavelka