(ČB 7+8/2014)  

Milý pradědečku, nikdy jsme se neviděli a nikdy se ani neuvidíme, přesto ti píšu, protože vím, jak tebe i tvé kamarády na frontě potěší dopis se zprávami z domova. A což teprve, když zprávy pojednávají o budoucnosti. Neboť vás, všechny na hraně života, velice zajímá, co bude.

Máš před sebou velký čas nechápavosti. Už nyní nechápeš, proč ses ocitl se zbraní kdesi na haličsko-maloruském pomezí. Nechápeš, proč jsi kvůli stařičkému Habsburkovi na trůnu musel opustit svou rodinu. Doma budou bez tebe hospodařit jen s ohromným úsilím. Co bylo špatného na dosavadním životě? Proč se musí tvoje vlast snažit o dobytí nových území na jihu a na východě? Nasazuješ život a nevíš, co lepšího lze válkou získat.

Nechápeš, kdo je čím nepřítelem. Když je bezvětří, lze překřiknout z jednoho zákopu do druhého. Ti chasníci na protější straně mluví podobnou řečí, jen trochu měkčeji. Povídají o svých ženách a dětech, které stejně jako ty nechali doma. Nikdo ti nevysvětlí, proč máš střílet po lidech, kteří mají stejné starosti. A kteří stejně jako ty nerozumějí císařské a carské politice.

Nebudeš chápat, až se za čtyři roky vrátíš z vojny domů. Nenajdeš šťastnou novou republiku, nýbrž rozdělenou zemi. Postačí vyjet do sousední vesnice, obývané Němci. Zatímco se Češi budou radovat, že po staletích opomíjení bylo naplněno jejich právo na národní sebeurčení, vaši němečtí krajané se téhož práva budou dovolávat marně. Budou žít v zemi, kterou si nepřejí a za kterou v boji neumírali. Nepochopíš, že válka nikoho nepoučí, aby se lidem stejných starostí a tužeb měřilo stejným metrem. Nepochopíš, proč se posiluje nepřátelství a kope se propast mezi sousedy, takže jedni budou stavět válečné pomníky s útrpným nápisem „Obětem války“ a druzí s hrdým „Unseren Helden“ (Našim hrdinům).
Také nepochopíš, jak se k sobě budou chovat Češi. Tisíce mužů se vrátí z války, ovšem jen někteří budou oslavováni. Ty mezi nimi nebudeš, zůstaneš po celou válku c. a k. vojákem. Budeš se ucházet o pracovní místo na obecním úřadě, které však dostane muž sice méně schopný, zato však legionář. I ty budeš mít během války dost možností přejít k Rusům a spolu s nimi v legiích bojovat proti císaři, ale neuděláš to. Do jiného císařského pluku totiž narukoval tvůj nejstarší syn (můj dědeček) a ty po něm nechceš střílet. Vítězná republika se ti za otcovskou lásku neodvděčí.

A ze všeho nejvíce nebudeš chápat, proč se to všechno stalo. Jak to Bůh mohl dopustit? Po válce mnozí víru zcela odloží, někteří budou hledat jinou církev. Ty navenek nic měnit nebudeš, do kostela občas zajdeš, ale dobře ti tam nebude. Odpovědi na své otázky nenajdeš, ale ve tvém nitru bude znít ozvěna modliteb ze zákopů. Až příliš často jsi nebyl vyslyšen, ale vždy jsi byl slyšen. To víš a to ti bude stačit.

Nauč se žít v nechápavosti. Ani my v pozdějších generacích se jí nezbavíme. Copak lze pochopit, že přijde ještě horší válka? Že náš národ bude půl století žít pod mnohem horší vrchností, než byl císař? Že z naší země úplně zmizí miliony těch, kteří ji spolu vytvářeli? A copak lze pochopit, že po všech těch hrůzách a křivdách se zde bude za sto let žít svobodně, v hojnosti a v míru se sousedy? Je to divný svět.

Přeji ti, ať se nedivíš jenom těm zlým věcem, které přijdou, nýbrž ať se divíš i věcem dobrým, které mezi ně tak nepochopitelně pronikají.

Tvůj pravnuk Jiří