(ČB 7+8/2014) Gabriela Horáková (1974) vystudovala teologii na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v kombinaci se studiem lékařské psychologie a psychoterapie na 1. lékařské fakultě UK. Třináct let působila jako farářka v Křížlicích a rok v britské United Reformed Church. Pracuje jako kaplanka v Armádě České republiky, nyní v hodnosti nadporučíka jako kaplanka oddělení duchovní služby Velitelství výcviku – Vojenské akademie Vyškov. S manželem Martinem, farářem jednoho z brněnských sborů, mají dvě dcery a syna.

Jak dlouho pracujete jako vojenská kaplanka?
Od dubna 2013, ale v armádě pracuji už od ledna. První tři měsíce jsem prošla základním vojenským výcvikem jako každý jiný voják.

Co vás přivedlo k rozhodnutí do Duchovní služby Armády České republiky vstoupit?
Vždycky mně připadalo, že církev je taková krásná bezpečná zahrada, vlídné prostředí. A zároveň trochu jako střed kola, který se moc netočí. A měla jsem pocit, že potřebuju vyrazit někam ven, někam na hranu, kde to trochu sviští. Kde je to pro duchovního výzva. Druhým důvodem bylo asi to, co mě provázelo už během studia teologie – touha vidět trochu za roh. Proto jsem šla s mediky studovat psychologii. Při farářování v Křížlicích jsem byla předsedkyní rady v Charitě v Jilemnici, v Křížlicích jsme spolupracovali s místními hasiči. Prostě pomezní svět. Jednou nohou v církvi a druhou někde jinde. To mě vždy lákalo. Nechat se obohatit lidmi zvenku a třeba jim taky něco dobrého, co v církvi máme, předat.

Při výběrovém řízení na zaměstnance v armádě jste jistě prošla mnoha testy. Musí kaplani prokázat i fyzickou zdatnost a projít například střelbou?
Výběr je dvoukolejný: Nejdřív člověka musí vyslat církev. Doporučení dá staršovstvo, seniorátní výbor potvrdí a synodní rada schválí, že do armády mohu jít. Pak se na kandidátovi musí shodnout Ekumenická rada církví (za protestantské církve) a Biskupská konference (za církev římskokatolickou). Duchovní služba Armády České republiky zjišťuje svými testy, zda je kandidát zralý na duchovní službu mezi vojáky. Pokud člověk tím vším projde, nastupuje výběr platný pro všechny vojenské profesionály. To je ta druhá kolej. Začíná to dvěma dny ve vojenské nemocnici zkoumáním zdravotní způsobilosti, pak se prověřuje fyzická zdatnost a psychická odolnost. Zvlášť zdravotní aspekt a psychotesty jsou docela přísné. Nás šlo do výběru dvanáct a prošli jsme čtyři.

Byly začátky výcviku krušné?
Kdo projde výše popsaným cedníkem, stojí na startovní čáře. Následuje tříměsíční základní výcvik. Je to výcvik takzvaně nepřetržitý, což znamená, že je člověk od pondělka do čtvrtka zavřen v kasárnách a v pátek, v sobotu a v neděli má volno. Náročné je, že člověk-civil jde od nuly, neví o armádě nic. Musí se naučit všechno od zavazování bot a zapínání kapes přes znalosti hodností a pozdravy až po povely a ovládání zbraní. Patří sem taky základy topografie, zdravovědy, chemické ochrany a další věci. Zkrátka – z adepta se musí stát voják. Během základního výcviku jsou ještě troje testy, kterými musí každý projít, jinak odchází zpátky do civilu. Je to jako u jiných zaměstnání s tříměsíční zkušební lhůtou. Já jsem nastupovala v lednu, což bylo kvůli počasí a zimě trochu nepříjemné. Myslím, že výcvik v terénu v letních měsících je snesitelnější, pokud zrovna nepaří. No a po té fyzické stránce? Hodně se běhá, dělají se dřepy, kliky, a to ne za trest, ale za odměnu pro zvýšení fyzické kondice. (Tomu budou starší ročníky rozumět, tak to v armádě chodilo asi vždycky.)

Jak se chovají velitelé k vojákům v základním výcviku?
Teď z odstupu už to hodnotím jako legraci. Ale tehdy jsem byla dost sevřená. Instruktoři vyvíjejí na vojáky tlak záměrně. Například jim neřeknou, co se chystá; řeknou: sbalte se, ale nikdo neví, jestli se jede do terénu na dvě hodiny, nebo na pět, jestli to bude náročné, nebo ne, na co se psychicky připravit. To pro mě bylo nejdřív těžké. Po třech měsících už jsem se ale otužila, přišla na to, že účel je dobrý. Prkotiny už jsem brala s přehledem, nenechala jsem se vystresovat.

Je to trochu jako v amerických filmech – dril a povely bez diskuse?
Trochu ano. Někteří instruktoři i řvou, někteří ne. Ale šikanu jsem nezažila. Ve stohlavé skupině jsme v základním výcviku byly čtyři ženy. Jedna chemička, dvě právničky a já kaplanka. Byly jsme taková intelektuálská čtyřka. Jinak to kolem lítalo, vojáci si servítky neberou a i instruktoři i velitelé mluví dost sprostě.

Jak takový běžný pracovní den vojenské kaplanky vypadá?
To je velice různé. Ve Vyškově je velká posádka, je to vlastně školicí centrum pro celou armádu. Kaplani jsou tam čtyři: jeden na velitelství, jeden na institutu profesní přípravy, jeden je pro prapor zabezpečení a jeden pro výcvik. Tam jsem já. Výcvikový institut má několik oddělení a každé je úplně jiné. Patří tam třeba oddělení základní přípravy. Takže sotva jsem absolvovala základní výcvik a jako kaplanka na oddělení začala, měla jsem najednou vyšší hodnost než všichni instruktoři, kteří tam na nás předtím řvali. Nejdřív byly na obou stranách rozpaky a dost napjaté očekávání, jak si navzájem porozumíme, ale teď už je to v pořádku. V základním výcviku dělám třeba etické semináře, seznámení se strukturou a fungováním duchovní služby, prevenci sociálně nežádoucích jevů a tak. S vojáky v základní přípravě jsem hodně. Jezdím s nimi do terénu, na střelnici, na taktiku. Býváme spolu někdy nepřetržitě několik dnů. Hodně fotím, protože oni nesmějí, mluvím s nimi v pauzách, spolupracuji s instruktory. Právě skrze to, že s vojáky i instruktory z různých oddělení prostě „jsem“, se budují mosty důvěry. Aby duše, které se chtějí o něco podělit, měly po čem přejít. Je to křehká a dlouhodobá práce, a když něco vykvete, mám radost.
Další oddělení jsou výsadkáři, kteří učí jednak výsadky s padákem, jednak přežití. I s těmi jezdím občas do terénu a před nedávnem jsem s nimi absolvovala tandemový seskok padákem. Nádherná zkušenost.
U oddělení přípravy vojáků do zahraničních misí učím islám a socio-kulturní pozadí zemí, kam se chystají. Teď máme vojáky v Afghánistánu a v Mali, jde tedy o to, aby rozuměli myšlení a náboženskému chování lidí v těch oblastech, kam jedou.
Zajímavé je oddělení výcviku velitelů malých družstev. Tomu se říká kurz Komando, který místy vlastně simuluje válečný stav. Když jsem tam přišla před rokem poprvé, instruktoři se mi skoro vysmáli, že něco jako kaplanku rozhodně nepotřebují. Jsou to ostří hoši. Ale za rok se to nějak posunulo a nedávno jsem u nich měla na závěr kurzu první polní bohoslužby. Dopadly výborně. A chlapi, kteří měli před rokem ty ostré řeči, za mnou chodili a říkali: Bylo to skvělé, na podzim uděláme dvoje bohoslužby, jedny na začátek a jedny na konec kurzu! Byla jsem mile překvapena, vidím, že se náš vztah vyvíjí a jsem za to vděčná.

Jste tedy pořád někde v akci, ne?
Pohybuju se mezi vojáky ve specializovaném výcviku. Všechna vyjmenovaná oddělení jsou velmi zajímavá. Mám ale také svoji kancelář, vojáci, instruktoři i velitelé za mnou mohou kdykoli přijít, požádat o Bibli, o rozhovor. Nebo chodím za lidmi na návštěvu do kanceláře já. Je to podobné, jako když farář chodí na pastorační návštěvy. Vojáci svou prací žijí a rádi o ní povídají. A mě zase baví to poslouchat. Máme k dispozici zvláštní vydání Bible v pevné vazbě a s obalem na zip. Musí něco vydržet při neustálém balení batohů a tahání do terénu. Kdo si požádá, může zadarmo Bibli dostat.

Je v armádě cítit, že se na Ukrajině něco děje, obávají se vojáci nestability, Putina?
Nemám pocit, že by to bylo téma. Sem tam zaslechnu třeba vtípek – pojedeme na Ukrajinu; ale že by to bral někdo vážně, to nevypadá. Přitom lidé, se kterými se setkávám, by byli schopni vyjet okamžitě. Určitě by si rádi naostro vyzkoušeli to, co tady cvičí.

Jak se s odstupem díváte na svou práci evangelické farářky v ČCE? Můžete to srovnat s působením v britské Spojené reformované církvi?
Na Křížlice vzpomínám velice ráda. Výborný sbor, spoustu věcí jsem se tam naučila. Nebo spíš ten sbor naučil mě. A v Anglii bylo hodně povzbudivé vidět, že lidé na budoucnost církve vůbec nerezignují. Sbor se také potýkal s finančními problémy, okolí je taky dost lhostejné k menšinové církvi, věkový průměr spíš vyšší. Přesto se všichni dost angažují. Sborové práce se účastní, mají něco na starosti. Rezignovanost, která u nás občas prosakuje, jsem tam nepotkala. Lidé v Anglii jsou vůbec v různých spolcích a neziskových organizacích mnohem víc aktivní, občanská společnost tam žije a něco dělá.

Jak se vám daří skloubit profesní život s rolí paní farářové a matky tří dětí?
Od té doby, co pracuji v armádě, jsem si uvědomila důležitost církve. Jako paní farářovou sama sebe moc nevnímám. Ráda jdu v neděli na bohoslužby a ráda si s lidmi popovídám, je mi ve sboru dobře. Neřeším, jestli za mnou někdo přišel jako za paní farářovou nebo jinak. Církevních programů se účastním podle toho, jak mám čas. Zásadní pro mě jsou nedělní bohoslužby. Být na nich, slyšet kázání, prožít to. Potřebuju načerpat, abych pak v týdnu, kdy budu s lidmi, kteří s církví nic nemají, mohla zase já vydávat. Kdyby mě víra nedržela a neživila, tak v armádě nenaberu, tam není moc s kým víru sdílet.
S rolí matky je to složité. Nechávám děti v lecčems napospas. Snad jim určité osamostatnění bude ku prospěchu. Na druhou stranu jsou (podle jejich slov) hrdi na to, že jejich mamka je voják. Desetiletému synovi jsem dala k narozeninám plechovou bedničku od munice. Byl z ní naprosto nadšen. Hodně toho musí zastat manžel, odpolední záležitosti, kroužky a podobně má na starosti s dětmi spíš on. Hladké to moc není. Já ráno v pět odcházím a přijíždím v podvečer, během měsíce jsem i několikrát na více dnů pryč. Někdy i čtrnáct dní v kuse. Jisté naštvání rodiny někdy cítím a chápu to.

Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra?
Když teď koukám na církev z odstupu, vidím, jak je důležité mluvit o víře s lidmi zvenku. Jak je pro faráře důležité naučit se mluvit jazykem lidí mimo církev. Aby ti z církve uměli předat to, co tam načerpají a je jim drahé, dál jazykem lidí ve svém civilním zaměstnání, v prostředí, kde žijí. O tom teď hodně přemýšlím. Učím se v armádě nový jazyk a učím se komunikovat svou víru jazykem v armádě srozumitelným. Vojákům je zkrátka srozumitelnější, že Ježíš je nejvyšší náčelník (čemuž se usmívají), než nějaké teologické příměry. Hledejme tedy s lidmi venku jazyk a styčné plochy. Většina lidí po dobru, po věčnosti, po lásce, po dobrých vztazích touží. Já sázím na to, že se v důvěře na této rovině potkáme.

Ptala se Daniela Ženatá