(ČB 7+8/2014) Bohuslava Bradbrooková (1922) se narodila ve Valašském Meziříčí. Otec Karel Nečas byl profesor na gymnáziu. Měla o devět let staršího bratra. V letech 1937–41 studovala na učitelském ústavu a po válce šla do Prahy studovat na filozofickou fakultu latinu, češtinu a angličtinu. V padesátých letech se rozhodla emigrovat, nakonec se dostala Anglie, kde se stala uznávanou znalkyní díla Karla Čapka. Přednášela na několika prestižních školách a založila anglickou větev české exilové Společnosti pro vědy a umění. V roce 2007 se vrátila zpět do Prahy, kde nyní žije. V roce 2013 obdržela cenu Ministerstva zahraničí Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

Mohla byste na začátek stručně připomenout svá studia?
Po válce jsem šla do Prahy studovat češtinu a angličtinu na filozofické fakultě. Studovala jsem u profesora Otakara Vočadla, kterého však po únoru 1948 z univerzity vyhodili. Státnice jsem skládala v roce 1949. Doktorskou práci jsem napsala o anglické prozaičce George Eliotové, dohlížel na ni amerikanista Zdeněk Vančura. Ten ji sice přijal, ale na mé rigorózum v roce 1952 nepřišel, účastnili se jej profesoři Bohumil Trnka a J. B. Čapek, kteří ho museli jít hledat…

Poté jste se rozhodla odejít na Západ.
Se svým kolegou Tomášem Hlubíkem ze Vsetína, evangelíkem, jsem se rychle a téměř bez přemýšlení rozhodla emigrovat, hlavně proto, aby se lidé na Západě dozvěděli, co u nás komunisté dělají. Jeli jsme z Prahy vlakem k Dyji. V té době už se na hranicích bez vyzvání střílelo. Byla tmavá noc, pršelo, foukal silný vítr – hlídka se psy prošla na náspu kousek od nás, v tom dešti nás naštěstí neucítili. Překročili jsme hranici a v šest hodin ráno se nám podařilo dostat do Vídně. Moje maminka Malvína o mém odchodu na Západ vůbec nevěděla, poslala jsem jí lístek. Jediný člověk, kterému jsem o tom řekla, byla maminčina sestra v Brně.

Jak to tehdy v Rakousku vypadalo?
Byli jsme pět týdnů v anglické zóně, tam nás důkladně prověřovali, Rakousko se tehdy hemžilo spoustou špionů. Znovu jsme museli přes hranice, tentokrát vlakem přes ruskou zónu do tábora karantény, to byly nervy. Nejdřív jsme tam čtrnáct dní vytírali podlahu, pak jsme měli jít pracovat do zemědělství. Neměli jsme žádné peníze, jen rakouští reportéři nám občas dali nějaký ten šilink. Díky zásahu ruky Boží nás jeden vstřícný úředník pustil přes Salzburg do městečka Wels v americké zóně. Byli jsme tak zase o krok dál na cestě ke svobodě. Ve Welsu jsme se dostali do lágru plného špíny, nemocí a neřesti. Bylo to otřesné – plno zlodějů, tuberkulóza, z deseti žen bylo šest prostitutek. Na vízum do Ameriky, Austrálie či Nového Zélandu se čekalo dva roky. Nesměli jsme nikam psát, s nikým se stýkat. Chodili jsme tam ale do místního kostela, četli jsme německou Bibli.

Vy jste ale toužila po životě ve Velké Británii.
Ano, bylo ovšem nesmírně těžké se tam dostat. Profesor Vočadlo znal v Anglii řadu vynikajících osobností, zejména literárních vědců, usilovala jsem tedy o navázání kontaktu s nimi. Významná odbornice na dílo Williama Shakespeara Muriel Bradbrooková by byla měla v Cambridgi o pět let dříve volné místo pro zahraniční studentku, ale v danou chvíli nebyly peníze na stipendium, a tak hledala sponzory. Mezitím se mi podařilo dostat se do Innsbrucku, to byl skoro zázrak – za snídani a ubytování jsem tam dělala uklízečku, mohla jsem chodit na univerzitu, stýkat se se studenty, a hlavně: byla jsem po dlouhých týdnech konečně na chvíli sama v soukromí, byť jen v pokojíku s okýnkem do světlíku. Byl problém získat víza do Anglie, dlouho se to vleklo, místo v Cambridgi nebylo možno tak dlouho držet. Nakonec mi Muriel Bradbrooková sehnala práci na gymnáziu v jižním Irsku. Vyřídit všechny potřebné formality bylo vyčerpávající, ale nakonec se to podařilo: v srpnu 1953 jsem vystupovala z vlaku na nádraží Victoria v Londýně.

Jaká byla paní Muriel Bradbrooková?
Ačkoli byla světově známá odbornice, byla neobyčejně hodná a skromná. Velmi se zajímala o osud profesora Vočadla po jeho vyhazovu z pražské filozofické fakulty. Měla tři bratry, nejmladšího z nich svobodného. Frank Wilson Bradbrook byl stejně hodný a laskavý jako jeho sestra. Přednášel anglickou literaturu na univerzitě v Severním Walesu a v létě jezdil do Cambridge studovat v tamní univerzitní knihovně. Byl to též literární historik, později napsal monografii významné anglické prozaičky Jane Austenové. V roce 1956 se stal mým mužem.

Mezitím jste ovšem pracovala v Irsku, kde jste učila a působila též jako guvernantka. Důležitá věc se stala o velikonocích roku 1954: tehdy jste objevila, že v Oxfordu na ženské koleji St. Hughʼs je vypsáno nové stipendium…

Šlo o stipendium na diplomní studium z oboru češtiny či polštiny. Bylo na jeden rok a dalo se prodloužit o rok další. To bylo něco nádherného! S chvěním jsem žádost o stipendium napsala a do Oxfordu odeslala. Brzy mne pozvali k pohovoru. Vedl jej významný profesor slovanské filologie Boris O. Unbegaun, který mi krátce nato gratuloval k tomu, že jsem stipendium získala.

A vy jste začala do hloubky studovat dílo Karla Čapka.
Psala jsem disertační práci s názvem Karel Čapek and the Western World, zabývala jsem se tedy dopodrobna nejen celým Čapkovým dílem, ale i jeho přijetím na Západě, dobovými ohlasy a zahraničními inscenacemi jeho divadelních her. K Čapkovu dílu jsem měla silný osobní vztah, četla jsem je už v Čechách. Nevěděla jsem ale, zda o něm můžu něco zajímavého objevit i na Západě. Studovala jsem veškerou dostupnou sekundární literaturu. Měla jsem přístup do bohaté osobní knihovny biologa Egona Kodíčka, který emigroval do Cambridge, a díky profesoru Unbegaunovi jsem získala přístup i do neobyčejně cenné Slovanské knihovny v Paříži.

Znalost Čapkova díla jste po letech zúročila v knize Karel Čapek. In Pursuit of Truth, Tolerance, and Trust, která vyšla v Sussexu v roce 1998. Byla to první kniha o Karlu Čapkovi vydaná v angličtině?

To ne, již před lety vyšla monografie profesora Williama Harkinse ze Spojených států, ta byla ovšem jen dílčí, zabývala se pouze Čapkovým dílem beletristickým, ne jeho prací novinářskou. Ta přitom tvořila víc než polovinu jeho díla a byla stejně důležitá. V angličtině ani v češtině o Čapkovi neexistovalo to, čemu se říká „standard book“, tedy přehledná, srozumitelná a stručná monografie, která umožňuje vhled do celku díla daného autora. Proto jsem se ji pokusila napsat. Zabývala jsem se v ní i tím, k čemu jsem v Anglii jako první měla nejblíže, tedy anglickými vlivy na Čapkovo dílo, jak je představovala tvorba G. B. Shawa, H. G. Wellse či G. K. Chestertona.

A jak to bylo s Čapkovým dílem v Anglii?
Čapek si našel dobrého nakladatele Allena N. Unwina, ale měl smůlu na překladatele, pokud jde o kvalitu překladu (v překladu Anglických listů mu například udělali z losa lososa) i pokud jde o lidský charakter… Čapkovy knihy se v Anglii četly hodně, dnes už je ovšem ten zájem minimální. Přesto se náklad mojí vázané monografie vyprodal a nakladatelství poté udělalo brožovaný dotisk. Já jsem potom svou knížku přeložila do češtiny a upravila jsem ji pro české čtenáře. Vyšla v roce 2006 v nakladatelství Academia s názvem Karel Čapek. Hledání pravdy, poctivosti a pokory.

Vraťme se k vašemu životu.
S manželem jsem od roku 1956 žila v Bangoru ve Walesu. Devět let jsem tam hledala místo, než jsem začala učit na místní „training college“. Na univerzitě jsem začala učit o deset let později anglickou literaturu. Byla to léta plná činorodé práce, v roce 1966 – deset let po svatbě – jsme si s manželem udělali krásný výlet do Ameriky. Ve stejném roce jsem v Londýně založila anglickou větev české exilové Společnosti pro vědy a umění. V roce 1964 nás ve Walesu poprvé navštívila moje maminka, o dva roky později se u nás usadila natrvalo. Žila jsem na tři směny: učila jsem na univerzitě – starala jsem se o domácnost – pečovala jsem o maminku. Zemřela u nás v roce 1977. V roce 1982 začala univerzita ve Walesu šetřit a padesát lidí se dalo dobrovolně předčasně penzionovat, mezi nimi i já a můj manžel. Jemu zbývaly do důchodu dva roky, mně šest let. Rozhodli jsme se, že se na důchod přestěhujeme do Cambridge. Manžel ovšem onemocněl rakovinou a v květnu 1983 zemřel. O tři měsíce později jsem se stěhovala do Cambridge sama.

To pro vás musela být nesmírná rána.
Prožila jsem tehdy děsivý šok. Vůbec poprvé – po 29 letech! – jsem si naplno uvědomila, že jsem v exilu. Byly to hodně těžké dny a noci a táhly se se mnou dlouho. Naštěstí jsem získala velmi hezkou práci na tamní univerzitě třetího věku, kde jsem učila dalších 22 let anglickou literaturu a vedla i český kroužek, kde jsme se věnovali Čapkovi, ale i Škvoreckému, Kunderovi, Lustigovi… Měla jsem dva typy studentů. Jedni chtěli obsáhnout co nejvíce předmětů, pro ty byly mé přednášky jen jedny z mnoha, ale pak tam byli i studenti, kteří se chtěli věnovat studovanému předmětu do hloubky – jednu žačku jsem tak učila celých 22 let!

Po roce 1989 jste přijela přednášet do České republiky.
Na začátku devadesátých let jsem přednášela na anglistice v Olomouci, kde učil mimo jiné doktor Jiří Marek, milý člověk, který vloni zemřel. Měla jsem tam též kuriózní přednášku, na niž se kvůli organizační chybě dostavil jen jediný posluchač – rektor univerzity profesor Josef Jařab, s kterým jsme si hezky popovídali.

V roce 2007 jste se natrvalo vrátila do vlasti.
Bylo mi 85 let. V Cambridgi jsem prodala dům. Měla jsem při tom zvláštní pocit, bylo to po Bangoru druhé místo, v němž jsem ve Velké Británii zapustila kořeny. Při svých příjezdech do Prahy v devadesátých letech jsem nejdříve bydlívala u Pagačů, od roku 1999 mám vlastní byt ve Strašnicích. Nebylo pro mne snadné zrušit manželovu i svou bohatou knihovnu, kterou jsem v Anglii měla. Celý náš byt – to byla jedna veliká knihovna. Manžel vždycky říkal: „Plat dostáváme k tomu, abychom si za něj kupovali knihy.“ Část naší společné knihovny jsem rozdala Čechům žijícím v Cambridgi, anglické knihy jsem darovala do knihovny na Girton College a české převzala cambridgeská univerzitní knihovna.
Teď jsem doma v Praze, kde mám svou milou Nečasovic rodinu hned kousek od sebe. A jsem vděčná za jarovský sbor, do něhož moc ráda chodím.

Otázky kladl Jan Šulc
(převzato ze sborového listu Kočka, který vydává evangelický sbor v Praze-Jarově)

O životě plném vzrušujících událostí si mohou čtenáři přečíst v obsáhlých pamětech B. Bradbrookové s názvem Británie – můj osud (2011).