(ČB 7–8/2014) Možná jste si už všimli, že na počátku velkých změn stojí většinou prostá věta. Tak např. Budiž světlo! (13,7 mld. př. n. l.) nebo Země! (1492), také třeba ,,Právě jsem se vrátil…“, však víme. Začátek velkého společenského zlomu a konec legrace na konci dlouhého století, století páry, věrně zachycuje výrok: ,,Tak nám zabili Ferdinanda!“ Ale dneska už všichni víme kterého, paní Müllerová.
Když jsme na základní škole probírali Rakousko-Uhersko a první světovou válku, moc mě to nebavilo. Všichni jsme se těšili až na tu druhou světovou, ta nám přišla zajímavější. Názor jsem změnila až po seznámení s dílem našeho největšího (a možná stále ještě žijícího) Čecha, Járy Cimrmana, jehož stopa mizí právě začátkem války v roce 1914. V roce, kdy se začala poroučet nenáviděná habsburská monarchie a také, jak se praví v jedné z her Járy Cimrmana, přišel místo starého a unaveného smrťáka sekáč, co se nezakecá. A nezakecal.
S tématem své diplomové práce jsem si dlouho hlavu nelámala. Výběr byl předem jasný. První světová válka a její dopad na každodenní život obyvatel na Pardubicku. Kvůli bádání v historických pramenech jsem se prakticky přestěhovala do pardubického archivu, strávila dva dny kopírováním dobových plakátů ve sklepení pardubického zámku, pročetla nespočet knih a zhlédla desítky fotografií. Nezajímaly mě posuny vojsk na vzdálených frontách nebo měnící se mapa Evropy. Zaměřila jsem se na domácí frontu. Věděli jste například, že v době první světové války se podrážky bot dělaly ze dřeva, aby se ušetřila kůže, šetřilo se třeba také petrolejem a svíčkami, takže na Dušičky byl vydán zákaz osvětlování hrobů, byl zaveden letní čas, prováděly se sbírky maliníkového a ostružiníkového listí na čajové náhražky, sbíraly se kosti (kvůli tuku), rekvírovaly mosazné kliky a zvony kostelů (kvůli zbrojení), byla omezena školní docházka, protože učitelé byli odvedeni na frontu a ze škol se staly lazarety, potraviny byly na příděl, takže bylo nutné omezit hodiny tělocviku, protože žactvo bylo vysíleno hladověním a také nemocemi, které přivlekli ranění z fronty? Děti se toulaly po městě a tropily ,,neplechu“, protože učitelé museli pracovat jako úředníci nebo pomocníci v lazaretech a matky nastoupily do práce za muže odvedené na frontu. Do toho přišly povodně, epidemie, ale hlavně obrovský hlad, který nutil i spořádané občany krást přímo z polí nebo z nákladních vlaků, vezoucích jídlo na frontu.
Skoro v každé vesničce najdete pomník padlým v první světové válce. Čeští muži bojovali a umírali na vzdálených bojištích jak pro císaře pána, tak proti němu. Ani po válce někteří z nich neměli klid. Hrůza pro ně neskončila; po strastiplné cestě domů je čekala další válka, boj se sebou samými, s válečnými traumaty, s rolí mrzáka.
Po smrti to mnozí z českých vojáků, ve válce padlých, také neměli lehké. Svědčí o tom úryvek ze hry Járy Cimrmana České nebe. Svatý Václav musel v české nebeské komisi řešit problém příslušnosti padlých českých vojáků do nebeského okrsku. Patří do nebe českého, nebo německého? A koho pusit? I vojáky, kteří „zradili“ a přeběhli k nepříteli, aby se stali legionáři? Jaké instrukce sv. Petrovi dát? A protože se válka dotkla života prostých lidí takovou měrou jako nikdy předtím, rozklíčuje toto dilema prostá žena z lidu, babička Boženy Němcové. Koho pustit do nebe? ,,No přece všechny! Vždyť ti hoši si peklo zažili už v té hrozné válce…“
Pavla Bělíková