(ČB 6/2014) Eva Šormová působí jako farářka Ochranovského seniorátu ČCE, který vznikl po rozpadu Jednoty bratrské. Sama z Jednoty nepochází. Je z rodu těch, kteří se přihlásili k víře Beránkově, když byl vyhlášen toleranční patent. Vědomí víry Beránkovy však nevyprchalo, přestože se všichni přihlásili k reformovanému vyznání.
Sestro farářko, jaký je historický vývoj Jednoty? Jaké je její spiritualita a teologie?
Jednota se skládá ze dvou protilehlých pólů. Láká mě je integrovat. Společenství je opřeno o vědomí staré Jednoty bratrské, která měla jasně stanovená vyznání, dávající důraz na rozum, který koriguje naši víru, na řád a na osobní vyznání. Druhým pólem je vliv Obnovené Jednoty bratrské, vzniklé na německém území v Lužici. Hrabě Zinzendorf, který byl příslušníkem luterské církve a byl velmi ovlivněn pietismem, kladl veliký důraz na rozhodnutí srdce, na vřelý vztah k Spasiteli, na lásku Krista, která se nejvíce projevila na kříži. Misijním působením Jednoty vznikala nová města jak v Lužici, tak na mnoha dalších místech světa. Ochranovskou jednotu tak daleko více ovlivnila víra srdce. Jde o víru více pietistickou a charismatickou. Dnes se Jednota snaží na světové úrovni integrovat oba důrazy své zbožnosti.
Můžete čtenářům přiblížit liturgii Jednoty? Jaká má specifika?
Liturgii s večeří Páně sloužím v bílém taláru. Pokud svátosti nevysluhujeme, jsem oblečena „civilně“. Černý talár se používá při pohřbech a někdy při svatbách. Liturgických pořadů máme více. Správný termín pro Jednotu nejsou bohoslužby, ale shromáždění. Já nejsem farářkou, ale kazatelkou. Večeři Páně vysluhujeme v našem sboru jednou měsíčně a na svátky. Oproti tradici v ČCE vysluhujeme živly odděleně, mezi tím jsou vloženy responsoriální modlitby a zpívá se. Nestojíme kolem stolu Páně, ale v lavicích. Chléb podává kazatel (jí se společně v jeden okamžik) a víno si podávají věřící sami. Pro mě jako pro člověka, který vyrůstal v kalvínském ovzduší, to byl ze začátku nezvyk. Dnes již chápu logiku věci a je mi to blízké. Důležitým obrazem je Kristus jako Beránek. Při křtu je kladen větší důraz na to, že křtěnec vstupuje spolu s Kristem do smrti a rodí se k novému životu, než na symboliku obmytí.
Ochranovské vzala pod svoji „ochranu“ ČCE po rozpadu Jednoty v roce 2000. Možná je to stále bolestivé téma, ale můžete popsat důvody, proč, podle vás, k rozdělení došlo? Zmínila jste ovlivnění Jednoty dvěma póly, tradičním a „charismatickým“. Platí to pro Jednotu i dnes? Nepřispělo to k jejímu rozpadu?
V letech 1998 až 1999 se staly velké nespravedlnosti. Nedá se ani mluvit o vině, o hříchu, o trestu. Ze strany Ochranovských ani nejde o odpouštění nebo neodpuštění. Člověk může začít reflektovat situaci ve chvíli, kdy se někdo omluví, kdy se cítí vinen, ale to nenastalo. Druhá strana, Jednota s centrem v Liberci, se staví do pozice, že její kroky byly oprávněné – možná z pozice jurisdikce nebo práva, ale z hlediska morálního, bratrských a sesterských vztahů se situace vymkla kontrole. A to je pro vznik dialogu velká překážka. Obě strany, zejména tu poškozenou (Ochranovské) to vyčerpává. Dá se říci, že vznikl i spor tradičního a charismatického proudu. To se stává ve všech církvích. Kde se usadí vyčpělá neživá tradice, začíná touha po reformě, po obnově z Ducha svatého. Problém byl, že Jednotu začali vést lidé, kteří tuto touhu využili ke svým osobním zájmům. Když mluvím o poškození, mám na mysli i to, že v ochranovských sborech leckdo ztratil důvěru v církev, v její místo ve společnosti. Najednou se úplně popřelo to, že v církvi se nekrade, nepodvádí, nelže, nefalšují se materiály. Tímto projít je velkým životním otřesem. Druhým aspektem bylo neobyčejně drastické vyhnání lidí ze sborů, z kostelů a modliteben. Máme tu devět sborů, které si musely znovu odkoupit své budovy. Pražský sbor budovu v Hálkově ulici, která mu patřila od roku 1904, zcela ztratil. Tento dům převzala druhá část Jednoty a byl prodán i přes protesty evropské a světových provincií. Dodnes jsou ve sboru lidé, jejichž dědečkové a babičky spláceli hypotéku tohoto domu, ručili za majetek sboru a tento sbor budovali. Myslím si, že sbor netvoří faráři, správci, či Úzká rada, ale ti, kteří neděli co neděli sedí „pod kazatelnou“.
Jak žije váš pražský sbor a kolik má členů? Kde se scházíte k bohoslužbám?
Sbor je maličký, prošel těžkou cestou, byl a je traumatizován tím, co se stalo. Má velice niternou a hlubokou zbožnost. Já si tam lidí velice vážím, neboť to co museli překonat, nebylo lehké. Pro ty, kteří ve sboru zůstali a přetrpěli rozpad Jednoty, to byla velká zkouška víry a oni se udrželi, přestože přišli o všechno: o čest, byli zpochybňováni ve své víře, démonizováni, vykazováni. Přišli o budovu, o peníze. Dehonestace z druhé strany byla veliká a nevybíravá. Nepovažovali je za pravé křesťany, ale za posedlé zlými duchy. Oni si ale udrželi vědomí toho, že jsou Jednotou bratrskou, že si musí uchovat bohoslužby, provoz sboru, odrazit se od traumatu a neohlížet se zpátky, přidržet se Pána Boha a budovat sbor. Dnes se schází k nedělním bohoslužbám v budově Domova Sue Ryder v Michli. Je to krásné místo s pěknou kaplí a restaurací. Neuklízíme, netopíme, což je výhoda. Na druhé straně si sbor na tento pohodlný způsob navykl. Během týdne prostory využívat nelze, jen po předchozí domluvě. Kancelář máme v druhém evangelickém sboru na Žižkově. Počet účastníků bohoslužeb se pohybuje mezi 30 a 40, členů máme 87. Jsou to lidé z celé Prahy i mnoha míst ve středních Čechách. Máme velkou diasporu a nejsme vázáni na žádné místo v Praze.
Od synodu v loňském roce zvažujete zakoupení opuštěné Milíčovy modlitebny od architekta Bareše v pražských Malešicích a podle zpráv z konventu vás podporují i další mimopražské sbory Ochranovského seniorátu. Na druhou stranu by vlastnictví kostela, na rozdíl od pronájmu, znamenalo spoustu starostí a krok do neznáma, že?
O využívání Milíčovy modlitebny uvažujeme. Převládl aspekt toho, co tímto objektem získáme, nikoli co ztratíme. Kdybychom počítali všechny nevýhody, těžko bychom se ke kladnému výsledku propracovali. Chceme nabídnout svoji službu ve prospěch místní komunity. Otevřít kostel pro veřejnost i pro aktivity nenáboženské. Naučila jsem se nemít velká očekávání. Musíme pracovat s jednotlivci, kteří svým způsobem hledají společnost sboru. Jednota bratrská vždy přetavovala svoji víru do praktického života, proto jsme si ve sboru říkali, že na toto dědictví, na tento odkaz chceme navázat. Nebýt jen sborem uzavřeným do sebe, do svých náboženských obřadů, ale společenstvím, které svým jednáním zasahuje do dění konkrétní lokality. Proto jsme se pro službu v Malešicích, pro zakoupení modlitebny a její rekonstrukci rozhodli.
Milíčovu modlitebnu bude třeba opravit. Na revitalizaci objektu se měl podílet architekt David Vávra. Předložil vám nebo synodní radě, která objekt dnes vlastní, již nějaké návrhy?
Modlitebna se bude muset rekonstruovat a k ní přistavět objekt pro zázemí sboru a farářský byt. Architekt David Vávra na projektu revitalizace pracuje. Je přislíbena velká pomoc ze synodní rady i z evropské provincie Unitas Fratrum, kde na pražskou budovu probíhá sbírka.
Nezvažovali jste využívání objektu spolu s dalšími, například s katolickou církví, která po válce chtěla v Malešicích kostel postavit? Ekumenická spolupráce v komunitních centrech funguje dobře na jiných sídlištích v Praze. O využití kaple ke kulturním a společenským účelům má zájem i místní občanské sdružení.
Vše je pro náš sbor nové. Začínáme se seznamovat jak s ekumenou, tak s občanskými sdruženími. Zatím proběhly jen rámcové rozhovory, ale k dění v oblasti Malešic se přidat chceme. Občanská sdružení naši iniciativu vítají a chtějí nám být v naší práci nápomocna. Náš sbor si ale také musí prodiskutovat hranice toho, co je pro něj jako pro součást církve Kristovy podstatné, co nesmí při budování nového místa zmizet a co jsou už činnosti, které přerůstají přes hranice. Vše je spojeno také s otázkou, proč v dnešní době tvořit sbor, čím má růst, co je jeho centrem. Možná si každý řekne, že to je jasné. Centrem sboru jsou liturgie, svátosti, diakonie. To nikdo nezpochybňuje, důležité ale je, jak to podstatné předávat v našem čase, v novém prostoru, ve společnosti 21. století.
Ptal se Jan Kirschner