Propojeni vztahem i službou. Jak se žije farářským párům

Český bratr 2/2012.

Miroslav Pfann

Určitě znáte dotazy ohledně stavu našich „kněží“. Smějí se ženit? Když si tazatel srovná v hlavě představu farářských dětí (i o nich budu muset jednou napsat), následuje další překvapení. Ano, také spolu vstupují do manželství. Nejedná se však o okrajový jev, dotazník k článku měl v záhlaví 40 párů – a ještě jsem na některé zapomněl. Církve ordinující bez omezení i ženy – naše církev se tak rozhodla v padesátých letech minulého století – nabízejí charakteristický jev: rodinné soužití a nějakou formu společné služby farářských párů. Z hlediska lidského i stavovského není nic přirozenějšího. Čas od času ale neškodí uvědomit si nesamozřejmost takového zdvojení věcí dobrých a  posilujících, ovšem i těch soužití ohrožujících. Například, mělo by se farářskému páru dařit lépe právě proto, že jsou oba duchovní? Odpověď nelehká, jako život sám. Proto dík těm, kdo mi poskytli své názory na věc a šli s kůží na trh. Mnoho podnětů ovšem zůstalo nevyužito a zaslouží si další studie.

Pozor na zpěvník
Jestli dává farářské páry dohromady studium teologie? Nemýlíte se, v zásadě ano. Sblíží však i společná práce v církvi, proslulé brigády, přátelství původních rodin, stejně tak disidentské čaro kotelny, ovšem ani nejvyšší církevní grémium nemusí být osudovému setkání na překážku. „Až na synodu v Praze na Vinohradech, kde jsme zpívali z jednoho zpěvníku a vzpomínali na léta na fakultě,“ svěřili se o svém rozhodnutí manželé Eva a Jiří Melmukovi. Zastánci celibátu i odpůrci ordinace žen vědí, čeho se bát.

Eva a Jiří Melmukovi

Nalézt sbory pro službu manželů nebývá v církvi takový problém, „byly nám nabídnuty, nešlo odmítnout“. Farářské „dvojky“ jsou známé a místo si postupně najdou. Jednotlivé příběhy však prozradí trpělivou improvizaci a hledání pojetí služby ve dvou. Už třeba jen samo rozhodnutí, na kterém ze sborů sdílených kazatelem a  kazatelkou má rodina bydlet. Sbory „chtějí mít faráře na faře“. Farářský pár odkrývá slabá místa tradiční církve. Nasazení dvojic v úřadě však rámuje ještě jeden faktor: peníze. „Nízké platové zařazení“, slovy Aleny a Bohuslava Vikových, rodinu odhodlanou pracovat na dvou sborech celoživotně poznamená. Když přitom na farách bývá kolem stolu více dětí, citelně se projeví i zdánlivé maličkosti. „Naturální výhody (fara atp.) a půjčky, příspěvky na tábory jsou obvykle bez kompenzace poskytovány jen jednomu. A tím plat farářského páru není dvojnásobný.“  O běžné farářské rodině se ví, že životní úroveň v ní většinou dohání lepší plat farářovy manželky.
Pravda známá o farářích od padesátých let. Z té doby pocházejí i barvité vzpomínky. „Předpokládali jsme, že mi manželka bude vypomáhat ve sboru jako katechetka, sborová sestra i jako kazatelka. Když pak za rok schválil synod ordinaci žen, ukázalo se velmi dobré, že je též teoložka,“ vrací se k datu své svatby v roce 1952 manželé Jaroslava a Zdeněk Souškovi. Farářská manželství tehdy zažívala absurdní peripetie. „Jarmila konala neoficiálně službu sborové sestry – i sousedky hlídající děti zaměstnaných matek. Kázat jí OCT (okresní církevní tajemník, pozn. aut.) nedovolil, a když jednou o velikonocích výjimečně dovolil, protože Jaromír byl na vojenském cvičení, nedovolil jí to senior, protože nebyla ordinována a tudíž nemohla vysluhovat večeři Páně,“ dosvědčí Strádalovi. Napříč generacemi a režimy ovšem platí jiné omezení. „Těžko si vybíráme dovolenou a sháníme zástup, když chceme oba odjet,“ řeknou vám manželé v taláru, využívající zároveň jistý bonus vzájemného pružného zastupování. Liší se tedy soužití faráře a farářky či teologa a teoložky od jiných profesních párů, třeba lékařů? Kateřina a Jan Roskovcovi jsou v této otázce skromní: „Nepovažujeme manželství dvou teologů za takovou zvláštnost, že by vyžadovala zvláštní péči.“

Že spolu mluvíme
Přesto síla sledovaných dvojic připomíná výhody rodinné firmy. (Což platí jistě i o ostatních rodinách kazatelů či kazatelek, které se sbory spolupracují.) Společné zasvěcení posiluje a věci ulehčuje. „Není potřeba druhému vysvětlovat specifika farářského povolání,“ oceňují ještě Kateřina a Jan. Šance farářských párů na lepší komunikaci a identifikaci s povoláním jsou nemalé. „Jednoznačně zdvojuje síly“, „pastorační vztahy řešíme společně“, „že jsme pár, naši službu neohrožuje“, „církev je součást našeho života“ – nicméně „vzájemná kritičnost je samozřejmě ostřejší“. „Pokud jsou nějaká napětí, pak ne kvůli tomu, že jsme oba faráři,“ shrnují sebekriticky Jana a Tomáš Potočkovi.

Mirjam a Jiří Doležalovi

Že by mezi farářem a farářkou v jedné rodině nezajiskřilo ani trochu genderové téma? Vždyť ještě nedávná tradice byla notně patriarchální. Zřejmě se autor svou otázkou nachytal sám, odpovědi problém nepřipouštějí. Zejména starší generace v této „módní“ záležitosti kontruje jednoznačně. „Genderové napětí nemůže existovat tam, kde muž i žena jsou v Kristu rovnoprávná stvoření,“ domnívají se Strádalovi, a Mirijam a Jiří Doležalovi dokonce „několik let pracovali jako farář a vikářka s příslušnou mírou subordinace“.
Titíž manželé vystihují rozhodující momenty svého soužití jasně: „Nedělalo nám potíže být otevřenou farou i rodinou.“ Tečka. Takový je étos sledovaných párů. Kolik bylo  průchozích farních kuchyní i obýváků, kde se řešily záležitosti sboru, kde se sdíleli režimem postihovaní, pekla se církevní politika! Kolik diskusí, kolik modliteb! Farářské páry mají nemalý podíl na vytváření poválečné atmosféry naší církve a při pohledu na generace mladší se zdá, že nezlomný duch rodinně zakotveného setkávání a spoléhání na vlastní přátele nezhasíná. Proto nejspíš mají Hana a Mirek Pfannovi na šťouravé otázky lapidární odpověď. „Že spolu mluvíme.“

Ordinace ve dvou
Právě Hanka a Mirek jsou sympaticky odolní vůči populárnímu psychologizování. Nejspíš dědictví původních farářských rodin. „Hranice, hranice, hranice,“ zní často na adresu spontaneity a důvěrnosti církevního života ze strany psychologů. Faráři se jim zdají být „nedotknutelní“, aby ne, když v pomáhajících profesích žijí tak nezávisle. Autor článku, sám psychology poznamenaný, musí ale nakonec farářským párům držet palce. Pro jejich víru v možnosti upřímné rozmluvy i domluvy. Vždyť jsme navzájem tolik propojení, příbuzní, známí, jak to křížení zájmů, a ještě ve dvou zvládáte?! „Nerozumíme otázce.“ I taková je duchovní síla „ordinace ve dvou“.
Farářské páry totiž „zdvojují“ i choulostivé otázky kolem závazku mlčenlivosti. Dozví se to jeho polovička, nebo ne? Evangelíci nemívají v této věci moc dobrou reputaci a kněz v celibátu se jeví důvěryhodněji. „Do jisté míry jde o generační záležitost, čím mladší farář, tím méně drbů,“ myslí si však Vendula Kalusová. Kromě toho zkoumání zpovědního tajemství na případu farářských párů ukazuje, že i zde lze dosáhnout zdravého vybalancování hranic. „Instinktivně, případ od případu“ se zde rozhodují Debora a Ondřej Rumlovi a snaží se ohlídat si „tohle už ne“, z jiných párů je zase cítit, že si jsou svou mlčenlivostí prostě jistí, nepotřebují se svěřovat ani doma, vědí ostatně, že to „vyplývá již ze všeobecného kněžství“. Odvahu pojmenovat věci pravými jmény vyjadřuje pastorační zkušenost Lýdie Mamulové. O zachování osobního tajemství nepochybuje, nicméně „jiné to je s mlčenlivostí, která se týká bližších informací k situaci ve sboru nějak tušené. Nelze zcela mlčet třeba k nemoci či rozvodu členů sboru. Kvůli ochraně dotyčného před zveličenými šumy je někdy lepší dát partnerovi, případně staršovstvu stručnou informaci.“

Zrcadlem sboru
„Nejdřív musí být církevní, pak soukromé, včetně rodiny. Ano, kde oba  manželé chtějí být věrní ve své službě, tam poněkud trpí rodina.“ Upřímné slovo manželů Souškových může pomoci naší fantazii, pokud bychom si chtěli představit typickou neděli farářského páru na dvou aktivních sborech – jak si třeba „v klidu“ užívá oběda.
Pokud je odměnou podíl na živém společenství, které umí vrátit podporu svým představeným, věrnost ve službě Božímu království lze s dobrým pocitem zdvojit. Farářské manželství vlastně zrcadlí společný vztah sboru k rodině jako takové více, než si myslíme. Některé kazatelské páry ale možná zažily v církvi vůli ke spolupráci spíše menší a utržily při tom nějaké ty šrámy. Možná proto, že se okolí zdály automaticky „silnější“. Skrytou naději tohoto článku tedy aplikujte citlivě a o farářské páry pečujte moudře a neustále.

Jan Mamula