(ČB 1/2014) Evangelický farář a bývalý šéfredaktor Českého bratra Jan Mamula (1950) je sice už v důchodu, ale na nedostatek práce si rozhodně nestěžuje. Jeho výrobky mají úspěch nejen na kreativním prodejním portálu fler.cz, ale i v zahraničí. V dnešním rozhovoru se rozpovídal o tom, co to znamená, když se dostane do stavu „flow“, nebo třeba o tom, které jeho výrobky si oblíbily americké zákaznice.

Řekněte nám na úvod něco o sobě.
Jsem dnes třetím rokem OSVČ (osoba samostatně výdělečně činná) v důchodu a po třiceti letech, kdy jsem se jako evangelický farář živil takříkaje „hubou“ a byl vázán církevním provozem, si dopřávám život nezávislého živnostní(č)ka, zaměstnávajícího převážně vlastní ruce. Nádhera! Balzám na duši a zdroj vnitřní síly!

Jak jste se k tvoření dostal?
Vlastně už na kutnohorské průmyslovce, která měla z první republiky dobrý polytechnický základ. Původně jsem sice slaboproudař, ale absolvoval jsem tam kompletní dílenskou praxi včetně truhlářského základu, osahal si základní výrobní postupy a taky si vštípil reflexy bezpečnosti práce – u soustružení dřeva dost důležitá maličkost. Fascinují mě zkrátka točivé stroje a miluji ubírání matérie jako zážitek sám o sobě.

Že by se mohlo jednat o tzv. tvorbu, mi začalo docházet, až když jsem si v mládí postavil svůj první primitivní soustruh – z hřídele „pikolo“, několika trámů a potřebných udělátek. Zjistil jsem, že lze roztočit pořádný kus dřeva a může vzniknout třeba mísa s těmi prapůvodními křivkami a proporcemi. Samozřejmě jsem především kazil, učil se a spotřebovával tuny smirkového papíru, protože jsem pořádně nevěděl, jak vést nože a neměl patřičnou rutinu. Točení dřeva pak vystřídalo nasazení v církvi a v Diakonii.
Ale před pár lety jsem ucítil doslova vitální nezadržitelnou potřebu se k soustruhu vrátit. Proto mne tolik baví sledovat, co se se mnou od té doby děje. Na internetu, zejména na amerických a německých webech, jsem se pak teprve soustružení doučil. Jelikož přátelé vyrábějí s postiženými svíčky, začal jsem nejdřív s nějakými těmi svícny. A zkusil rozvíjet evangelický symbol kalicha v různých variacích na čajovou svíčku, tvary podle typů českých dřev, a najednou tady byla systematická výroba.

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč u vás vyhrála?
„Dřevotočem“ jsem z lásky ke strojům. Soustružení je kromě jiného ohromně efektní proces. Zadejte si na internetu „woodturning“ a uvidíte spoustu správných chlapíků, co vezmou špalek z obřího dubu, upnou do stroje, obléknou se jako kosmonauti, aby pak od nich létaly pětimetrové třísky a aby nakonec jako čarodějní hrnčíři odkrojili obří mísu s báječnou kresbou. Není to sexy? A jde vlastně o primitivní techniku užívanou od starověku. Mimochodem velice mnoho mi dala kniha ženy soustružnice Helgy Bergerové.

Točení dřeva se ale držím i kvůli vyhraněné technologii. Pro mne je v tvůrčím procesu klíčová. Jako kánon, jako primární kontakt s matérií, jako řehole. Ono se hezky „tvoří“ cokoliv z čehokoliv. Jenže v duchu virtuální stylové arogance, jíž je naše technická civilizace skrz naskrz promořena. Oko nemá kde spočinout, předměty denní potřeby šíří kolem sebe svým zpracováním jen pomíjivou efektivitu hromadné výroby.
Není divu, že si pak na trhu koupíte obyčejný řemeslný výrobek, dáte si jej doma na stůl a třeba při obědě se na něm budete snažit vysledovat starodávné tvůrčí postupy a obdivovat v nich harmonii čtyř živlů světa. Budete se nejspíš jako dítě ptát: Jak se to dělá, mohl bych to také zkusit?
Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
U soustružení je nejdobrodružnější promítnout si tušený „roztočený“ tvar do konkrétního kusu dřeva. Nezapomenout že původně šlo o strom s vlastní charakteristikou – záměrně pracuji jen s našimi středoevropskými, abych ukázal jejich skryté možnosti. Masivní dřevo si původní život stromu nese stále v sobě, má proměnlivou strukturu a všelijaké ozdobné uzlíky, ukrývá v sobě překvapení příjemná, jakož i lstivá v podobě prasklin a kazů přesně tam, kde jsme chtěli mít krásný oblounek. Kde asi ten suk končí? Vyjde tahle žilka do zlatého středu? Kudy vést osu? Vyloupne se na dně misky ta fasetka? Praskne? Nepraskne? Výchozí dilemata.

Dělám si skici, ale v zásadě se neustále přebírám svými zásobami dřeva s metrem v ruce a čekám na okamžik rozhodnutí. U dřeva je lehce adrenalinová nevratnost každého zásahu. Důležité místo pro inspiraci mají také zbytky; nic nevyhodím, i malé kousíčky čekají, až z nich budou třeba korále. Rozměřit a uříznout vzácnou část fošny (s vzácnou kresbou, bez suků a prasklin a podobně), co stojí 24 000 Kč za plnometr, vyvolá pořádnou trému. Ale abych se nevytahoval, často nemám potřebnou trpělivost a z dílny znějí netisknutelné výrazy.
Poté musí artefakt získat definitivní tvar systematickým ubíráním, je třeba doladit detaily podle jevů, jež se obráběním z dřeva vynořily.

Dá se říct, že rukodělná práce šlechtí duši?
Profesorka Hana Librová v souvislosti s „udržitelným designem“ připomíná: „Psychologické studie zkoumající řemeslnou práci přinesly zvláštní pojem – flow. Vyjadřuje mentální stav, v němž soustředěný člověk ztrácí pojem o čase; jeho mysl příjemně zaplavují (flow) myšlenky spojené s činností, kterou se zabývá. Dnešní konzumní sklony mohou prý být důsledkem úbytku prožitků flow.“ (//Respekt// 19/7/2009)
Takové svého druhu rozjímání a smyslový rozhovor se dřevem je pro mne ze všeho nejdůležitější. Hmatatelně cítím, že léčí mou duši. Sociologové také tvrdí, že neuróza moderní doby souvisí v mnohém s opuštěním rukodělné práce a já to mohu plně podepsat. Jistou kariéru v oboru duševní práce mám za sebou a nemohu si stěžovat na ocenění, ale zároveň vím, že mnoho myšlenek ze mne vyšlo bez dostatečného vnitřního souladu. Můžete třeba napsat článek ve stavu rozčílení nebo adrenalinového stresu (něco o tom vím, pracoval jsem jako redaktor), ale zkuste takhle jít k soustruhu: v lepším případě dílo zkazíte, v horším si způsobíte úraz. Kdepak – při rukodělné tvorbě máte všechny své úzkosti a posedlosti jako na dlani. Proto u sebe nacházím jistou slabost pro ideály Lva Nikolajeviče Tolstého, který řemeslné práci přisuzoval mravně zušlechťující kvality.
Nic z toho ale nejde teoreticky vymyslet. Rozhovor materiálu, techniky a vlastního přítomného naladění je třeba zakusit. Typický průběh práce je potom cosi jako odevzdané usebrání, o němž věřím, že mi vede ruku a promítá se do výsledku.
A když se tedy konečně něco upižlá a dobrousí, musí se rozhodnout o povrchové úpravě. Na svém Fler profilu se hlásím k užívání vosků a olejů, protože podle mne lépe odpovídá dočasnosti života dřeva. Nemám rád lakem zakonzervované dřevěné plochy.

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
První hodnotitelkou bývá má žena Lýdie. Neomylně pozná, když vyrobím nějaké to monstrum. Potom širší rodina, známí, mám podobně založené přátele. Koriguji se díly světových mistrů oboru podle internetu nebo knih, ale směrodatný je pro mne můj vnitřní pocit. Ten se upíná k nějaké nevyslovitelné ideální představě, takže hotové věci beru jen jako nástřely „čehosi“, co se mi jednou snad povede lépe, přesněji. Chyby vidím také lépe z odstupu.

Používáte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Dobrá otázka. V zásadě moc ne, jsem trochu nervózní, když na někom vidím svoje věci. Ale už skoro čtyřicet let používáme jedny z mých prvních solniček a mlýnků na pepř, žena skoro stejnou dobu nosí jeden náramek a nechce se jej vzdát, různé misky se u nás doma také najdou.

Čemu se rád věnujete, když netvoříte?
Důchodci, jak známo, žádný čas nemají. Ale přečtu si svůj Respekt, dáme si se ženou detektivku, potěším se esejem Stanislava Komárka, udržuji si mozek v chodu programováním svého vlastního webu, vezmu hole a vyjdu na pár kilometrů. Taky máme tři vnučky, takže bývá rušno. Kromě toho ale sem tam kážu v kostele, teď mám například před sebou svatbu, chodím jako dobrovolník do SOS centra a pracuji jako facilitátor v psychoterapeutickém výcviku. Tam se dostane i na kytaru a zpívání. Co víc si mohu přát!

Jaké máte pracovní plány pro příští týden a jaké pro příští rok?
Dokončit sadu užitkových mís na objednávku a potom si za odměnu dopřát něco jemnějšího z oblasti šperku, ale taky musím doplnit sortiment mlynářských naběraček, americké zákaznice je používají na sůl do koupele.
Mám totiž půlroční skluz po stěhování, musel jsem odstěhovat dílnu z Prahy na chalupu na Vysočině. Bude to však nová zkušenost, pracuji ve staré roubence, dívám se přes soustruh do vesnice a na kopce, všude kolem lesy a zásoby dřeva, odpad jde hned do kamen, zkrátka jsem blíž přirozenému cyklu výroby. Začal jsem tu pracovat se syrovým dřevem a chci si udělat zásobu polotovarů na mísy, abych pak mohl podle nálady sáhnout po nějakém kousku a v klidu si s ním pohrát. Cítím, že se do mé práce dostane nový rozlet a kontakt s přírodou. Už se těším!

S Janem Mamulou rozmlouval Josef Viktor
(převzato z Fler magazínu, redakčně zkráceno)