Český bratr 12/2013.

Jeden místní obyvatel mě varoval, že tu se vzduchem dýcháme jakousi drogu, která nás bude vábit tu zůstat. Ale já vím, že za rok mé farářské působení v městečku Stromness a na těchto ostrovech severně od Skotska skončí. Snad se mi v práci na sboru Church of Scotland povede načerpat zkušenosti, které se mi v ČCE budou hodit. A tak tu zatím žijeme se zatajeným dechem. Za domem vidíme palmu a na pláži tuleně. Ploché ostrovy jsou plné megalitických památek. Vítr kolem 120 km/hod je tu běžný, občas přijdou vichřice až kolem 200 km/hod. Orknejané se považují trochu za Skoty a trochu za seveřany. Zatímco běžný Skot s vámi bude polemizovat, bude argumentovat a přesvědčovat, Orknejan bude vyprávět příběh.

 

Po příjezdu v půli srpna nás kromě vybavené fary čekaly dva až tři neohlášení hosté denně. A za dveřmi se občas objevila nášlapná mina v podobě něčeho na zub. Dveře tu nikdo nezamyká. Zabydlování se návštěvami trochu protáhlo, ale pocit, že jsme vítáni a že je má práce žádána, byl v té chvíli podstatnější. Znovu jsem se vrhla do farářování na plný úvazek a můj muž se musel vpravit do role otce v domácnosti. Dcerky se i bez znalosti jazyka v nově postavené škole a školce bez problémů adaptovaly a roční syn začal zkoumat prostorný dům s novými výzvami.

Hned v prvních dvou a půl týdnech mého působení jsem vykonala tři pohřby. Hrobník Alton mi vysvětlil, že se obřad občas konává v domě zesnulého, ale nejčastěji v kostele s přejezdem na hřbitov. Očekává se, že kromě návštěvy v rodině v den žádosti o pohřeb vykoná farář minimálně jednu další návštěvu v určitém odstupu po pohřbu i pokud šlo o nečlena sboru. V týdnu se snažím tak o pět až osm pastoračních návštěv. Bez těch tu farář neobstojí. Čeká se též péče o děti a mládež, podpora sborového, převážně ženského spolku (Guild), o svátcích pobožnosti na shromáždění ve škole a samozřejmě vedení nedělních bohoslužeb, včetně rozhodování o jejich podobě. V liturgii i volbě bohoslužebných rouch tu má farář volnou ruku. Náš talár a především tabulky se velice líbí! Mně zase vyhovuje pro nás zcela převrácený postup – při bohoslužbách se za zpěvu stojí, zatímco při čtení a modlitbách se pro lepší soustředění sedí.

Farář tu nemusí vykonávat činnosti, které nesouvisejí s jeho vzděláním. Členové sboru jsou v práci a životě svého společenství velmi aktivní a většinu „neduchovních“ prací ve sboru zajišťují. Starší jsou ustanoveni a ordinováni pro tento úřad na celý život, v případě nepřítomnosti faráře například běžně vedou pohřby. Vzhledem k tématu tohoto čísla Českého bratra bych se ráda podělila i o zkušenosti s vyspělou místní péčí o seniory a o umírající. Dává se tu jasně přednost péči o seniory v jejich vlastních domácnostech, kam ovšem pečovatelé docházejí i několikrát denně. Naprostá většina seniorů je připojena na skype, dobrá třetina jich využívá i facebook. Mobilní telefon a domácí počítač měl zatím snad každý, koho jsem navštívila. Věk 90 let v tomto směru nic neznamená. Někteří z těchto lidí jsou pro mě nejlepším zdrojem informací, co nového je ve městě, ačkoli jsou připoutání na lůžko. Modlitba na závěr návštěvy je běžně očekávána. Neohlášené kratší návštěvy jsou tu přirozenou součástí života a pro seniory znamenají mnoho.
Měla jsem tu čest trávit s jednou rodinnou poslední dny jedné jejich blízké. Bylo obdivuhodné, jak citlivý přístup měl personál, jak sedmi členům rodiny plnil všechna přání. Přespat v příslušném hospicovém zařízení mohl bez nesnází každý, kdo o to stál. Stálý přísun informací o momentálním stavu jejich maminky a babičky, občasné přirozené rozhovory s místní pracovnicí, určenou pro psychickou podporu členů rodiny, nebo ponechání farářky s pacientem o samotě vypadaly jako samozřejmost.

Pokud bych měla už po třech měsících mluvit o určitých limitech místního sboru, bylo by to druhořadé místo večeře Páně v životě sboru a pak omezená práce s dětmi. Biblické hodiny pro děti a mládež většinou nejsou jednou týdně, ale jednou měsíčně, a tak jsou hlubší kontakt s farářem a znalost Bible u dětí omezeny. Church of Scotland se rovněž potýká s nedostatkem mladých duchovních. Studium a celá cesta vikariátem k samostatné práci na sboru trvají zhruba deset let. Navíc není neobvyklé, že adept v samém závěru neuspěje. Mnoho farářů se tak rozhoduje pro duchovní dráhu až jako pro druhou profesi, novou životní orientaci. V mladém věku je taková volba příliš riskantní časovou investicí. I ve Skotsku se leckteré farářské rodiny rozpadají, podle mého i z důvodu neexistence farářské supervize.

Doufám, že nebudeme poslední, kdo takovouto dočasnou misi v cizím kraji mohou zakusit. Rozhodně ji zatím můžeme jen doporučit. Tak daleko to není a cítili jsme se tu už po pár týdnech jako doma. Mimochodem je jednou z našich opor zde ve Stromness sympatický rodák z Růžďky na Valašsku, konfirmovaný v ČCE!

Magdaléna Trgalová, farářka