Český bratr 10/2013.

V červnu roku 1945 postříleli vojáci Československé armády v Postoloprtech asi 2000 Němců z Žatce a Postoloprt. Podle vlastních výpovědí proto, aby se jich za hranice dostalo co nejméně, a tak měl národ do budoucna o to méně nepřátel. O dva roky později bylo exhumováno 763 těl, z toho pět žen a jedno dítě. Byla ustavena parlamentní komise, účastníci se k činu přiznali, z důvodu mezinárodní prestiže však bylo vyšetřování od počátku do konce tajné a nikdo nebyl odsouzen. Předseda vyšetřovací komise, lidovec Bohumír Bunža, byl po komunistickém převratu v nepřítomnosti odsouzen k smrti a za komunismu byla celá událost přísné tabu.

Pietní akt a seminář

Letos 30. července jsem byl spolu s místním římskokatolickým duchovním přizván k pietnímu aktu a na seminář, zabývající se těmito událostmi a složený rovnou měrou z Čechů i Němců, včetně potomků obětí. Souhlasil jsem hned. O „divokém odsunu“ jsme se učili na základní i střední škole (jsem ročník 1979); ve 13–14 letech to pro nás, po předchozí národovecké masírce na socialistické základní škole, byl šok, dnes už ne. V okrese o masakru všichni vědí (Postoloprtům se říká „prokleté město“). Období 1945–1965 považuji za vůbec nejhorší v našich dějinách a nic mě na této době už nepřekvapí.
Dějinnou kontinuitu cítím s církví, věřím svatých obcování, jsem v jednom obecenství s křesťany předchozích staletí, a tak se nemohu odstřihnout ani od jejich hříchů a hanby. Ale národ není žádným věčným společenstvím. A tak co dělali Češi v době starší víc než třicet let před mým narozením, ovlivňuje moje pochopení sebe sama stejně málo jako pohled na současné Němce, kteří se většinou také narodili až po válce.
Člověk vždy nese jistou míru kolektivní odpovědnosti za svoji dobu – vždy (byť třeba za cenu nejvyšší) jde přece říci: Nesouhlasím. Kdo totiž mlčí, ten souhlasí. Dnes ale mluvíme o jiných Češích a jiných Němcích než v roce 1945.
Ve vztahu k semináři jsem neměl žádná citová očekávání; smysl jsem viděl v poučení: Člověk je v zásadě zlý a pokud jeho svědomí není ovlivňováno hlasem shůry, Písmem a tradicí, je schopen čehokoliv – třeba patnáct kilometrů od našeho města – a ti mrtví tam ve většině pořád leží. To je dobré vědět, abychom žili nohama na zemi a nesmýšleli příliš vysoko.

Otevřenost a prazvláštní rituály

Ale k samotné akci, která se spíše nepovedla: Řekl bych, že jinak prospěšným česko-německým setkáním vlastně škodí sklon německé strany vždy začínat zmínkou o Lidicích a Osvětimi. Ke své minulosti sice Němci mají míru otevřenosti, kterou by člověk u jiných národů (snad kromě Židů a Američanů) stěží pohledal. Na druhou stranu však rituální sypání popelu na hlavu spíš bezděky udržuje představu, že si během války ublížili nějaké dvě mystické kolektivní národní bytosti, a zakrývá podle mě hlubší rovinu problému – že totiž alternativní náboženství, jakým je nacismus či komunismus, dovede zabíjet. S omluvou za Lidice se při podobných příležitostech dá počítat najisto, a tak bych skoro řekl, že většina posluchačů stejně jako já v tu chvíli vypíná pozornost, protože už to slyšela stokrát. Snad by se už pomalu mohla podobná setkání dělat jinak.
Druhá slabina by se dala shrnout takto: Setkání se dělo ve jménu dobrého soužití. Přitom ale chyběla snaha vzít ohled na citlivé hranice, jejichž překročení může člověka jiné kultury nebo víry postavit do trapné situace: Předpokládal jsem, že obřad povede místní duchovní, katolický farář Prej, a byl jsem tedy připraven řídit se jeho instrukcemi. Celý rituál však vedla vedoucí semináře. A ten nápadně připomínal terapeutickou skupinu. Jistě, děti obětí byly přítomny (!) a je jaké rány hojit. Pokud ovšem chcete někoho přizvat k tak intimní věci, musíte mu říci předem, o co půjde. My jsme však byli v části spontánních projevů náhle vyzváni, ať také „něco“ řekneme. Bez respektu k tomu, že duchovní nese před Bohem odpovědnost za obřad, který koná – proto mu předsedá. Nemůže jen tak říci, co ho spontánně napadne. Přes dosti nepříjemný kolektivní nátlak jsem odmítl. Bratr Prej chtěl vyhovět a mluvil o svých snahách ono místo uzdravit. (Jeho farníci jsou výhradně Romové, sestavil z nich dvě fotbalové jedenáctky, koná s nimi biblické hodiny. Pro mne osobně je živoucí světec.) Během svého upřímného projevu byl napomenut, ať jej kvůli překladu zkrátí. To bych neudělal žádnému staršímu člověku a duchovnímu už vůbec.

Ohledy a pochopení

Obřad skončil obligátním položením kaménků se jmény po vzoru 60. let. V mnoha konfesích však, např. v reformované, každý hmotný symbol-svátost odpovídá nějakému konkrétnímu Božímu aktu, který se v tu chvíli děje. Přisluhovat u symbolu, u kterého nevěříme, že Bůh v tu chvíli zobrazovanou věc koná, se mi příčí. Nabyl jsem navíc dojmu, že jako duchovní v obřadu hrajeme spíše roli ozdoby, rekvizity. V podstatě náhodně jsme občas byli vyzváni, ať řekneme nějakou známou modlitbu. Už ani nevím, kolikrát jsme tam řekli Otčenáš. Celý obřad byl bez varování zakončen tím, že jsme se na hřbitově vzali za ruce. Tedy – vzali nás za ně a nešlo se moc vyškubnout. Myslel bych, že není tak těžké v rámci poznávání kultur zjistit, že Češi se na místech piety za ruce obvykle nedrží; a neznámí muži mezi sebou už vůbec.

Cestou domů jsme se s katolickou pastorační pracovnicí shodli, že se nám ten moment zdál hodně nepříjemný a ponižující. A tak mi tu vychází závěr: I když bylo člověku ublíženo, i když by se to stále mělo připomínat, z titulu dobré věci by se ještě automaticky nemělo jednat bez ohledů na druhé. Jistě že jsem dovedl pochopit důvody, pro které měla pořádaná událost právě takovou formu. Ale i když jsme, katolíci i já, brali věc sportovně a s pochopením, účastnit se jí podruhé by se mi už moc nechtělo, což je škoda.

Tomáš Pavelka, farář ČCE v Lounech