Český bratr 9/2013.

Hádanka: Je to v Německu, mluví se tu i slovanským jazykem a můžete zkusit i češtinu. Kde to je?
Odpověď: V Lužici.

 

Kdo je uvyklý naší českobratrské bohoslužbě a našim kostelům či modlitebnám, byl by asi překvapený: krásný kostel plný původní barokní výzdoby, a přece vznikl už jako evangelický. Luterská bohoslužba ve slovanském jazyce. Kostel je plný, však to je také výjimečná událost, obvykle jsou tu bohoslužby v němčině.

Pokud jste cestovali po slovanské Lužici a chtěli se setkat s hornolužickou srbštinou ve veřejném životě, navštívili jste nejspíš vsi mezi Budyšínem a Kamencem, takzvanou jádrovou katolickou oblast – třeba vesnice Chrósćicy, Pančicy-Kukow (tady je dodnes klášter Marijina hwězda, který dlouho patřil pod českou duchovní správu), Njebjelćicy nebo Wotrow s jeho hradištěm.

Úplně jinak je to s evangelickými Lužickými Srby. Mají se svými německými sousedy společnou víru a také sbory. Dnes žijí mnohem více rozptýleni – po celé Lužici i mimo ni, a proto pořádají každoroční církevní den – Serbski cyrkwinski dźeń. Pro mnohé je to jedna z mála možností účasti na lužickosrbských bohoslužbách a také příležitost k setkání. Zvláště pro nás, kdo žijeme v Praze.

Tento svátek je pořádán na různých místech a letos byl vybrán Delni Wujězd v blízkosti města Hamor (něm. Boxberg) na severním okraji Horní Lužice. Nejde ale o to naplnit jednou za čas kostel. Letošním heslem bylo „Naplnit Kristův zákon“ (hornolužicky Chrystusowy zakoń dopjelnić) a v tomto duchu se nesl i celý program.
Protože setkání je to pro leckoho opravdu výjimečné (zvlášť pro nás z diaspory), měli jsme možnost přijet už v sobotu, kdy bylo odpoledne zahájení. Toho se často účastní hosté – představitelé evangelické církve v Sasku i lidé ze zahraničí. Za ČCE letos přijel pozdravit a podpořit lužickosrbské evangelíky přímo synodní senior Joel Ruml. Účastníci si toho velmi považovali a navíc je potěšilo, že jako jediný host nemluvil německy, ale prostě česky – mnozí rozuměli úplně, ostatní téměř všemu. Ani nebylo zapotřebí, aby lužickosrbský superintendent Jan Malink překládal (sám studoval nějaký čas na Karlově univerzitě a nejen že zná dobře Prahu, ale mluví i dobře česky).

Pokračování programu v nedalekém hostinci nepředstavovalo jen příležitost k povídání a občerstvení (klasicky kofej a tykanc = koláč). Následovala přednáška Lubiny Malinkowé o vzdělávacím ústavu pro Lužické Srby, který tu v 18. století založil a podporoval hrabě von Gersdorf, spolupracovník Zinzendorfův. Byla to doba a místo, kdy se české a lužické dějiny silně prolínaly.

Hlavním bodem lužickosrbského církevního dne jsou pokaždé nedělní bohoslužby s vysluhováním večeře Páně. Vysluhuje se samozřejmě „podobojí“, avšak chléb se neláme, podává se v oplatkách. Slavnostní bohoslužby nedoprovázejí jen varhany, ale i trubači. Potom následuje další program (výstava o střední Lužici, oběd, beseda a hodně společného zpívání). Organizaci má kromě superintendenta Malinka na starosti Serbske ewangelske towarstwo, které vede Měrćin Wirth. Nejen s nimi jsme se mohli sejít před lety na společných česko-lužickosrbských bohoslužbách v dejvickém sboru ČCE.

Česko-lužickosrbské styky mají dlouhou tradici. Hodně Srbů studovalo v Čechách, mnozí čeští duchovní jezdili pravidelně do Lužice. Naše národy nemají jen staletí společné historie, ale i společnou současnost. A stejné úkoly. Heslo letošního lužickosrbského dne to potvrzuje.

Hanuš Härtel, foto Jürgen Maćij