Český bratr 9/2013.
Vezměme vážně Kristovu přímluvu za to, abychom byli jedno.
V novém evangelickém zpěvníku se jako nové objeví písně, které se zpívají u našich sousedů. Zeptali jsme se varhaníků a hudebníků z anglikánské církve, které písně považují za svůj „poklad“. Jako první v seznamu písní, které nám doporučili přeložit, je píseň pojednávající o večeři Páně. Takových mnoho nemáme, při vysluhování se jich zpívá jen několik. Píseň, kterou chceme nabídnout, pojednává o večeři Páně jako o „svátosti jednoty“. Eucharistii (doslova: díkůvzdání) vnímáme leckdy spíše jako svátost, která křesťany rozděluje, ale tak to Ježíš určitě nechtěl.
Originál písně začíná „O Thou, who at Thy Eucharist didst pray“ – „Ty, který jsi v eucharistii prosil“, aby všichni jedno byli (Jan 17,11). Autor měl na mysli Ježíšovo poslední slavení Hodu beránka s učedníky, resp. první slavení večeře Páně. Podle evangelisty Jana se ve večeřadle odehraje nejen společné jídlo (J 13,11.28), ale Ježíš také učedníkům umyje nohy (J 13), pronese k nim obsáhlou řeč na rozloučenou (J 13–16) a modlí se za ně (J 17), mj. právě za jejich jednotu – asi tušil, jak to s nimi dopadne.
Všichni jsme jedno tělo
Myslím si, že i v písních má smysl přiznat si něco, co nás bolí nebo co by nás aspoň mělo pálit, co by nám nemělo být lhostejné. Kristus nás zve, abychom i dnes, po dvou tisících letech, byli jeho učedníky. Má nám jít o to, aby církev byla opravdu tělem, tedy živým organismem, ve kterém se jednotlivé části o sebe zajímají, sdílejí radost i bolest (1K 12,26), ale také se ptají na názor druhého a snaží se jej pochopit. Píseň nás vyzývá, abychom vzali vážně Kristovu přímluvu za nás, za to, abychom byli jedno. A abychom srdcem i duší toužili po tom, aby se to splnilo. Být jedním chlebem a jedním tělem (v originálu písně) nemusí znamenat uniformitu či unifikaci, ale jednotu a součinnost různých částí těla.
Nejsme důvěryhodní
Prostřední dvě sloky nás vyzývají, abychom se přimlouvali za církev (tedy i za jiné církve, odlišná společenství) i za celý svět, za ztracené či vzdálené, aby pro ně víra byla něčím, čeho se mohou chytit, a aby nalezli v církvi domov. Toto téma také souvisí s jednotou, která nám chybí: Nemůžeme se divit, že se lidé nevracejí do církví a nemají v ně důvěru; dokud nepominou smutná rozdělení, jak můžeme být svědectvím světu? Sotva můžeme zrcadlit Krista v našem světě, když jsme jako rozbité zrcadlo, když se mezi sebou hádáme nebo se diplomaticky míjíme (toho si lidé také všimnou) nebo když považujeme druhé za fanatiky či hlupáky.
Myslím si, že dnešního člověka, který se na církve dívá zvenčí, snad ani tolik nepohoršuje, že je jich víc, že existují různá pojetí, ale nemůže pochopit, proč se k sobě církve nechovají kolegiálně, proč se různí křesťané navzájem posuzují a pomlouvají.
Smutné rozdělení
Někteří křesťané říkají, že to přece nevadí, když je na světě více církví, že je dobře, když si každý člověk může na náboženském tržišti najít to, co mu vyhovuje, pojetí, které je mu blízké. Jistě je dobře, že se dnes lidé mohou svobodně rozhodovat. Jsem přesvědčen i o tom, že Božím záměrem není uniformní jednota, ale pestrost – ovšem jako různost provázená vzájemným respektem. Bylo by ovšem škoda, kdybychom prohlásili, že je to tak v pořádku a že je vlastně dobré, že církev není jedna. Nemohu si pomoci – rozdělení křesťanstva je smutná věc. Bůh jistě může i takovou věc, jako je rozdělení církve obrátit k dobrému, může využít i toho, co jsme pokazili, k něčemu, co nám a celému světu může pomoci. Nedělá to ovšem bez naší účasti – proměňuje naše postoje. A právě o to jde v modlitbě (a nabízená píseň je modlitbou): Když se za někoho modlím, proměňuje se můj vztah k němu, záleží mi na něm, už si nemohu myslet, že má nesprávný názor a že nemá smysl s ním mluvit.
Když slavíme večeři Páně, vyznáváme svůj podíl viny na tom, co nás dělí od Boha i od druhých lidí. Vyznáváme však i svou víru s nadějí, přimlouváme se za druhé a prosíme o pokoj, který si také navzájem přejeme, vděčně přijímáme Boží dary, sytíme se jeho slovem i duchovním pokrmem. Odevzdáváme se mu a jdeme (odcházíme) v pokoji, abychom hledali a plnili jeho vůli. To vše nás přitahuje ke Kristu a skrze to jsme (v původním textu) přitahováni k sobě navzájem.
I svátosti jsou jen do času
O poslední sloce píše Brannon Hancock ve svém komentáři k této písni: „Až Kristus zavolá domů svou nevěstu, církev, pak už nebudeme dostávat pouze ochutnávku nebeského banketu, ale opravdu zasedneme ke stolu na té kosmické slavnosti. Tato víra nás nevede k tomu, abychom přestali pracovat pro jednotu teď a tady. Ale zároveň víme, že až tehdy církev bude vpravdě jedna, v trvalém pokoji a lásce bez hranic. Do té doby jsme Kristovým tělem – zlomeným, rozbitým, rozervaným, ale požehnaným, které se má vydávat pro život světa.“
Ještě jedno téma ke mně z této písně zní: interkomunie, společné slavení večeře Páně. Určitě bych přál některým vyznavačským církvím, aby nevylučovaly od stolu Páně ty, kteří nějak mravně selhali, a katolické církvi bych přál, aby eucharistii vyvázala z područí církevního práva, aby ji otevřela například rozvedeným (resp. znovu sezdaným) lidem a věřícím z jiných církví. Ale otázka je, jestli jsme ochotni vstoupit do dialogu, vyslechnout stanovisko druhých, snažit se je pochopit a srozumitelně a nepovýšeně nabídnout svůj (jiný) pohled. Kéž by nám k těmto snahám pomohla i tato píseň.
Daniel Heller ml.