Český bratr 7+8/2013.

Toleranční modlitebna i moderní kostelík připomínají bohatý život v oblasti.

Příští rok se na Vsetíně uskuteční zasedání synodu. To je v novodobé historii snad poprvé, kdy se synod bude konat mimo Prahu. Důvodem je snaha přiblížit jednání synodu i vzdáleným sborům. Valašsko je, nebo bývalo, evangelickou baštou, oblastí s největším zastoupením evangelíků v populaci. Má bohatou historii i mnoho živých sborů a ojedinělou tradici dvou kostelů s reformovanou i luterskou liturgií v jediném městě Vsetíně. Najdeme zde i dva zajímavé kostely. První, památkově chráněný toleranční kostelík ve Velké (dříve Hrubé) Lhotě. Druhý v malé Mikulůvce je poslední novostavbou v evangelické církvi dokončenou v roce 2010. Podívejme se blíže na obě zajímavé stavby.

Hrubá Lhota

Unikátní kostelík ve Velké Lhotě je zřejmě jedinou zachovalou celodřevěnou toleranční stavbou na území České republiky. Dřevěných tolerančních modliteben bylo více, ale většinou byly nahrazeny novostavbami z cihel nebo kamene, zejména po vydání Protestantského patentu v roce 1861. Tento patent znamenal zrušení omezení, která pro „tolerované“ kostely platila. Nové kostely tak mohly již mít věž nebo vstup z hlavní ulice. Evangelíci nabyté svobody brzy využili. Bohužel, z dnešního pohledu, často ne příliš šťastně. Mnozí faráři a presbyteři by měli lepší spaní, pokud by se museli starat jen o malé toleranční modlitebny a nikoliv o velkokapacitní kostely, které v neděli malé hloučky věřících nezaplní.

Tehdy ale byla jiná doba, kostely byly plné, architektuře vládl obdiv vůči historickým slohům, zejména neogotice a také evangelíci propadli budovatelskému nadšení doby i svobodě, ve které se ocitli. Pod demolice starých tolerančních stodol se mohla podepsat i rivalita s katolíky, což kritizoval na začátku 20. století teoretik architektury Emil Edgar s odkazem na snahu o dosažení tzv. „katolické kostelnosti“. Kostelík ve Velké Lhotě je jedinečný i díky materiálu, z kterého je postaven. Dřevo bylo vnímáno jako provizorní. Zatímco zděné modlitebny byly často ponechány a dostaly jen novou věž, dřevěné kostelíky vzaly za své. Dnes je tomu právě naopak, celodřevěné stavby jsou dražší než stavby zděné a kostel na Lhotě je též důkazem toho, že dřevo, jako stavební materiál, může přetrvat staletí. Má ale svá specifika a musí být ošetřováno. Valaši svoji roubenku pravidelně „líčí“ (tedy natírají, přeloženo z valaštiny). Interiér pak prosvětluje bílý vápenný nátěr a zajímavé barevné nápisy.

Mikulůvka

O pár kilometrů dál stojí zcela jiná, ale také velmi originální stavba. V Mikulůvce, kazatelské stanici sboru v Pržně, se místní věřící rozhodli postavit si kostel. Nevím o žádné jiné malé obci, ve které by ve 21. století vyrostla novostavba evangelického kostela. Snad čerstvě dokončena oprava fary v Chrástu u Plzně, ale zde šlo o rekonstrukci, nikoliv o novostavbu, nebo tzv. kaple Archa v Kaplici, ale ta je již menším městem. Podle Daniela Hellera, tehdejšího faráře v Pržně, byly základním kritériem pro stavbu zejména nízké provozní náklady. Přes úvahy o větším víceúčelovém objektu, který by byl vybudován ve spolupráci s obcí, tak nakonec došli až k současné minimální variantě. Místní také nechtěli vytvořit prostory, kde se účastníci bohoslužeb krčí v zadních lavicích velkého sálu. Nejzajímavější na celé stavbě je jednoduchá zvonice a unikátní vysoké okno za stolem Páně. Průhled do zahrady tak vytváří živý „oltářní obraz“. Vznikl tak velmi zdařilý kostelík s originální ale jednoduchou architekturou podle návrhu architekta Paláta. Návštěvníci Valašska by si prohlídku obou kostelů rozhodně neměli nechat ujít.

Jan Kirschner