Český bratr 7+8/2013.

Myslím na děti v našich nedělních shromážděních. Většinou začínají spolu s námi dospělými. Tím jim dáváme najevo – myslím, že velmi vhodně – že i ony patří do obecenství sboru. První, co uslyší, bývá úvodní biblické slovo, a o lepší možnosti nevím. Následuje píseň, nejčastěji žalm, tedy opět Bible. Biblické výrazy, obraty a myšlenky se objevují i v modlitbě, které jsou děti účastny. Běžné jsou i v dalších písních, jejichž starobylá krása nás dospělé uchvacuje i přesto, že nás některé verše neoslovují. Obvykle jsou děti přítomny i při čtení z Písma, než odejdou do nedělní školy. Tam se pak vykládá biblický oddíl a mnozí učitelé začínají tím, že se i tento oddíl přečte.

My evangelíci považujeme jaksi za samozřejmé, že „Bible není nikdy dost“. Máme ji dokonce – spolu s kalichem – ve svém oblíbeném znaku jako symbol reformace. Zapomínáme, nebo nás to nikdy ani nenapadlo, že i Bibli můžeme dětem zprotivit, když jim ji podáváme v „porcích“ nepřiměřených věku a bez výkladu, který by pochopily a který by je zaujal.

Občas slyšíme i z úst farářů stesky, že nám děti – a to i z těch skalních evangelických rodin – odcházejí, jakmile se dokážou vzepřít rodičovské autoritě. Dochází k tomu často kolem dvanácti let, kdy se zároveň probouzí jejich kritické myšlení. Rodiče i nezkušení faráři bývají zaskočeni tím, jak dítě, dosud roztomile poddajné a (zdánlivě?) radostně a vděčně přijímající jejich duchovní vedení, náhle změní svůj postoj ve tvrdé ne. Na jedné pastorálce vyprávěl duchovní, který se vrátil z delšího pobytu ve Velké Británii, že tam mají velmi podobný problém, typický právě u dvanáctiletých.

Vůbec netvrdím, že jsem v tomto stručném upozornění vyřešil bolestný problém dětských odchodů. Víme však, že zdravý tělesný vývoj bývá vážně narušen velmi prostými a nenápadnými chybami ve stravování a v celé životosprávě. Psycholog se neubrání myšlence, že něco podobného může platit i pro křesťanskou výchovu a duchovní růst.

Dovětek: Potěšil mě Pavel Klinecký, který po přečtení tohoto textu prohlásil: „Tohle já říkám už třicet let!“ V jeho strašnickém sboru zpívají děti s dospělými jen první píseň. Ta je vždy pečlivě vybrána tak, aby byla dětem co nejbližší slovy i nápěvem. Nikdy to není žalm.

Pavel Říčan