Český bratr 12/2012.

Je známou věcí, že v ročním cyklu bohoslužebného roku jsou vánoce mladší sestrou starších velikonoc. Většinově se svátek Narození Páně slaví 25. prosince. Proč tento den? O tom existují dvě domněnky.

První vychází z toho, že ve starověkém Římě na tento den připadal svátek slunovratu (narození Nepřemožitelného Slunce), roku 274 zavedený jako veřejný svátek v celé tehdejší říši. Římský křesťanský sbor však (asi ve 4. století) překryl význam tohoto svátku ideou narození Krista – Slunce spravedlnosti, Světla světa (Mal 3,20; J 8,12).

Druhá domněnka kalkuluje datum 25. 12. jako devět měsíců po předpokládaném Ježíšově početí na jarní rovnodennost 25. 3., k čemuž se zase došlo úvahou, že o šest měsíců starší Jan Křtitel (L 1,26) byl počat na podzimní rovnodennost a narodil se o letním slunovratu. Ať tak či onak, systém slunečního kalendáře hrál při určení data Narození Páně rozhodující roli (na rozdíl od data Vzkříšení Páně, které se opírá o kalendář lunární, a je tedy svátkem pohyblivým). Z Říma se takto stanovené datum svátku rozšířilo po celém křesťanském Západě a posléze i v církvích východních. I východní (pravoslavné) církve totiž – s jednou výjimkou – přijaly toto datum jako Narození Páně, ale v těch, které se řídí odlišným (juliánským) kalendářem, objevuje se 25. prosinec až v lednu.

Ovšem vývoj ke svátku Narození Páně nebyl tak přímočarý. Místy se za klíčové datum pokládal počátek Ježíšova veřejného vystoupení, tj. jeho křest v Jordánu a prohlášení za Božího Syna (M 1,9nn). Tato událost se spojovala s 6. lednem. K tomuto dnu se však váže ještě svátek Zjevení Páně mudrcům (epifanias). A aby toho nebylo málo, ještě také vzpomínka na zázrak v Káně Galilejské, kde Ježíš „učinil počátek svých znamení“ (J 2,1–11). Tyto pokusy se nesoustřeďovaly na narození betlémského dítěte, nýbrž na počátek jeho činnosti jako Božího Syna.

To vše však v dalším vývoji nemělo již vliv na datování Narození Páně, ale ovlivnilo náplň tohoto svátku. Na Západě je rozpojeno Narození (25. 12.) a Zjevení mudrcům (6. 1.) ve dva svátky, Východ naopak spojuje Narození a Zjevení mudrcům (25. 12.) a na 6. 1. klade křest v Jordánu a zázrak v Káně.

Pro významnost vánoc svědčí i to, že svátek Narození je obklopen dvěma významnými obdobími. Předchází mu období adventu. Jeho původním pozadím (stejně jako v případě postního období předvelikonočního) byla příprava katechumenů ke křtu, který se uděloval také (zvláště na Východě) ve svátek Zjevení Páně. To dalo tomuto období (v průběhu dějin nestejně dlouhému, nyní na Západě zpravidla čtyřtýdennímu) ráz kající průpravy k nadcházejícímu svátku. Tento motiv však byl kombinován s motivem bdělého očekávání druhého příchodu Páně, takže advent má obsahově těžiska dvě.

Po svátku Narození přichází v římském kalendáři celý sváteční týden (tzv. oktáv). Končí prvním lednem, který je dnes v tomto kalendáři slavností Matky Boží Panny Marie (dříve a dosud v některých protestantských církvích: Jména Ježíš). Osmidenní oblouk se tak rozpíná od narozeného dítěte k jeho „chudičké matce“. Mezitím dává kalendář do liturgické paměti církve vstoupit mučednickým postavám: Štěpánovi, Janovi, zmordovaným dětem za Heroda („Mláďátek“). Jejich svátky jsou starého data; ve středověku byly tyto postavy významně nazývány „Kristova družina“. V evangelických církvích (kromě některých luterských) z nich zůstal jen prvomučedník Štěpán jako druhý vánoční svátek.

Způsoby slavení vánoc se v průběhu staletí vyvíjely s bohatým přispěním lidových emocí, jež oslavovaly zázračné narození božského miminka. Korekturou však stále byly texty Bible, které se ve vánoční bohoslužbě uplatňovaly. Ty rozšiřovaly obzor slavící obce od betlémské scény směrem dozadu, k prorockým zaslíbením Mesiáše – i směrem kupředu, k celé Ježíšově vykupitelské misi.

Pavel Filipi