Český bratr 12/2012.
Posledním dílem se dnes uzavírá seriál o valašské luterské liturgii. Zbývá už jen blíže nahlédnout do druhé části rukopisných liturgických formulářů z Pržna, Vsetína a Frýdku-Místku a nabídnout několik závěrečných postřehů. V úvodním čísle jsem si dovolila věnovat tyto články památce Milana Slavického. Dnes bych ráda přidala ještě jednu dedikaci. Významnou pomocí při hledání nedávné minulosti vsetínské zpívané liturgie mi byla farářka Irena Škeříková, která mi poskytla písemné i zvukové podklady a řadu osobních vzpomínek a která se nikdy nepřestala cítit s valašskou luterskou liturgií úzce spojená. Proto na závěr věnuji celou sérii také její památce.
Úvodní a závěrečná kolekta a slavnostní žalm
Úvodní kolekta se dnes v celém rozsahu nezpívá v žádném ze sledovaných sborů, pouze ve Frýdku užívají zpívanou výzvu, zakončení kazatele a sborové „amen“. Jen toto zvolání sboru je však shodné jako u tamtéž zpívané závěrečné kolekty, jinak je v případě úvodní modlitby užita melodie těsně předcházející antifony ve stejné tónině C dur.
Základem frýdecké závěrečné kolekty a závěrečné kolekty zpívané ve Vsetíně je naopak melodie užívaná po celé 20. století na Slovensku. Jejím jádrem je střídání sólové recitace na základním tónu a na druhém stupni tóniny g moll, uvedené na počátku každé věty vzestupem z pátého stupně tóniny. V souladu s touto recitací je ve frýdecké praxi provozovaná také výzva k závěrečné modlitbě (viz obr.). Tato verze je zapsaná též v úpravě liturgie pro Vsetín, ale dnes se užívá jen melodicky i textově zkráceného zvolání „modleme se“. V obou sborech končí modlitba modulací do tóniny G dur, ve které zazní sborové „amen“ (ve Frýdku dvojnásobné), doprovázené varhanami. Přestože notovaný záznam kolekty nacházíme i v rukopisném materiálu z Pržna (odpovídající v zásadě slovenské praxi), dnes se v tomto sboru až na výjimky pouze recituje.
Stejně je stavěná také melodie slavnostního žalmu, zpívaného příležitostně pouze ve Vsetíně. Liší se jen závěry jednotlivých článků, které zde tvoří bohatší melodický ornament. V rukopisném záznamu vsetínské liturgie je slavnostní žalm zasazen do tóniny A dur.
Ustanovení večeře Páně
Kromě dnes již nezpívaného Otčenáše je ustanovení večeře Páně hudebně nejpropracovanější částí. Ze tří sledovaných sborů se dnes zpívá ve Vsetíně a Frýdku-Místku, a to v poněkud odlišných verzích, třebaže i zde je společný vzor zcela zřetelný. Pomineme-li rozdíl tónin, nalezneme největší odlišnost ve zhudebnění první (uvozující) věty. Zápis z Frýdku začíná od základního tónu vzestupně – stejně jako nápěv zaznamenaný v Krmanově agendě – a pokračuje recitativně nejprve k dílčímu závěru v prostřed věty a pak k závěrečné kadenci tvořené dvěma třítónovými melismaty (melodická řada tónů zpívaná na jednu slabiku textu, pozn. red.). Tato melismata jsou i v dalším průběhu frýdecké verze vždy v rámci kadence opakována a též recitativní charakter je ve značné míře zachován. Oproti tomu melodie užívaná ve Vsetíně (viz obr.) je zvláště v úvodu pohyblivější a harmonicky se orientuje po menších celcích, čemuž odpovídá rozdělení první věty na kratší články. Tato podoba vychází ze slovenských Liturgických nápevů. Pokračování je již velmi podobné frýdecké verzi, chybí jen třítónové skupinky melismat. Z původní předlohy pocházející jasné melodické vrchní i spodní vrcholy („vezměte“ – „to čiňte“, „pijte z toho“ – „to čiňte“), tvořící hudebně snad nejzajímavější moment celé zpívané liturgie, se v obou praxích shodují.
Áronské požehnání a shrnutí
Melodie závěrečného požehnání je ve všech třech sborech téměř identická, výrazněji se liší pouze závěrečné „amen“ a dále vnímání tóniny. Ve Vsetíně je nápěv zasazen v návaznosti na předchozí části do g moll a jen slovo „amen“ je podloženo akordem B dur. Stejné předznamenání má i verze z Pržna, je však již celá harmonizována v B dur. Frýdecká podoba harmonizace požehnání se čtyřmi b (viz obr.) osciluje mezi oběma variantami, více však směřuje k As dur než k f moll. Uprostřed delší recitace posledního úseku dokonce převáží akord C dur a způsobí závěrečné vyústění do této tóniny. Trojnásobné „amen“, odlišné od prženského, tóninu C dur potvrdí.
Zbývá jen dodat, že při celkovém přehlédnutí jednotlivých lokálních liturgických praxí ve sledovaných sborech se jako hudebně nejkonsistentnější jeví vsetínská liturgie, a to z hlediska pořadí jednotlivých částí i znění jejich nápěvů. Podoba liturgie, jak ji uvádí Evangelický zpěvník, představuje praxi provozovanou v Pržně, pomineme-li odlišné „amen“ Áronského požehnání, které odkazuje ke vsetínské praxi. Vazba na Pržno je zcela logická, neboť zde uveřejněnou verzi zpracoval Tomáš Holeček, v době přípravy zpěvníku prženský farář.
Závěrem
Na počátku zkoumání zpívané liturgie v původně luterských sborech ČCE stála především myšlenka zmapovat zbytky luterského liturgického dědictví, než úplně ustoupí jiné formě bohoslužeb. Domnívala jsem se také, že je potřeba vnést toto téma na odbornější půdu, aby i v rámci církve mohlo být k tradiční zpívané liturgii kriticky přistupováno. Dosavadní postoje, pohybující se mezi ztotožněním se s „krásnou tradicí po předcích“ a označením provozované praxe za „liturgicky a hudebně úpadkový a anachronický žánr“ mohou být nyní konfrontovány s potvrzením, že přes značný podíl neodborných zásahů do jejího pořadu i hudební podoby se jedná o liturgii sahající ve svém základu až k cenným počátkům českého luterství. Pro její další život je podstatné, že mnohokrát zmiňovaná vysoká míra návaznosti na Slovensko komplikuje možnost pracovat u nás s popsanými liturgickými částmi zcela samostatně. Citlivějším krokem do budoucna by snad byla snaha o odhalení co nejhomogennější a co nejméně poškozené historické podoby liturgie, tedy – řečeno jazykem textové kritiky – jakéhosi archetypu, i kdyby měl být hledán jen v rámci zápisů z 19. a 20. století.
Eliška Baťová