Český bratr 11/2012.
V galerii procházíme kolem. V kostele můžeme obraz prožít.
Petr Turecký (1974) pochází z Třebíče z výtvarnické rodiny. Vystudoval dějiny umění v Olomouci, pak teologii na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 2006 je farářem v Soběhrdech, kde pořádá výstavy v kostele.
Kdy jste začal vystavovat v kostele obrazy a kolik výstav v Soběhrdech už proběhlo?
Výstavy jsou pravidelně dvakrát za rok. Na podzim a na jaře. Od září do konce listopadu a pak po velikonocích. Letos na podzim je už dvanáctá. Důvodů je více, proč jaro a podzim. Jednak vycházíme vstříc těm, kteří obrazy v kostele moc nechtějí, aby byla také období bez obrazů, jednak je důvod povětrnostní. Aby se obrazy nepoškodily v zimě například vlhkem.
Jak jste na nápad dělat v kostele výstavy vlastně přišel?
Ještě před teologií jsem vystudoval kunsthistorii, takže je to se mnou jaksi spojené. Mluvil jsem o nápadu se zdejšími lidmi a jim to přišlo jako dobrá věc. Podpořili nápad konat výstavy a vyzvali mě, ať se do toho pustím. Bez podpory sboru bych to nedělal, v reformovaném prostředí je to choulostivá věc.
Jak se vám daří získávat umělce ochotné v soběhrdském kostele vystavovat?
Jelikož jsem se pohyboval v uměleckém prostředí, měl jsem plno přátel a kontaktů mezi výtvarníky. Snažím se o jakýsi koncept výstav. Tak jako kazatel se snaží představovat lidem Bibli, mám ideu představovat veřejnosti současné kvalitní mladé umělce a hledat průniky jejich děl s tím, co zažíváme v kostele. Je v tom trochu i osvěta, aby se s moderními výtvarnými díly seznámila veřejnost. Z druhé strany v tom je i trocha evangelizace. Zkrátka takový most.
V čem je kostel lepší výstavní prostora než třeba sál na faře nebo galerie?
Je to bohoslužebný prostor. Kvalitní umění dokáže promlouvat duchovní řečí. Umělecká díla můžou dostat nový rozměr. Divák kolem nich neprochází jako v galerii, ale může jejich působení vnímat při bohoslužebném dění. Prožitek může jít víc do hloubky. Křesťanství bylo s výtvarným uměním spojeno vždycky, už od katakomb z dob počátku křesťanství ve starověkém Římě. I temné sklepní prostory měli první křesťané potřebu zdobit. Mnohé kresby se dochovaly. Myslím, že bohoslužebný prostor je vhodný ke znázorňování toho, co zde člověk prožívá a cítí. Jde mi vždy o to, aby vystavující autor pronikal do hloubky. Nemusí být nutně věřící, jde také o dialog se světem. Vím, je to silně subjektivní, ale to je v estetice vždy. Já do toho jdu jen tehdy, když mám silný vnitřní pocit, že je to ono. A snad v této branži dokážu rozpoznat kvalitu.
Může v bohoslužebném prostoru docházet k dialogu slova a obrazu?
Tím prostorem je to už přímo dáno. My máme v kostele na zdech jako ve správném reformovaném sboru texty, takže vystavené obrazy spolu s nimi na návštěvníky působí. Často je to náhodná souhra, protože až na jednoho nenamalovali umělci obrazy extra pro náš kostel, byla to jejich civilní díla. Jen Michal Tomek vystavoval Jákobovy žebříky určené přímo pro náš kostel. Jednalo se o tři rozměrná plátna. Toho jsem si velmi považoval. Výstava byla na podzim 2010. Jindy to byly obrazy z různých cyklů, ale vždy se osvědčilo, že v tom byl dialog s těmi našimi nápisy. Dohromady s bohoslužebným prostorem působí pak celek, můžeme to nazvat konceptuální dílo. Nejde jen o výtvarno, ale i o slovo. To mi připadá úžasné. To by v galerii nikdy nemohlo vzniknout. V galerii návštěvník konzumuje. Obrazy visí jeden vedle druhého, člověk projde kolem. Oproti tomu do kostela přišli lidé proto, aby naslouchali Božímu slovu, aby se modlili, aby vstupovali do hlubšího dialogu s bytím a prostorem, či jak to nazvat. Zároveň se dívají na vystavené obrazy a mohou vnímat jejich kvalitu a hloubku. Setkávají se s nimi opakovaně, což má v dnešní uspěchané době obrovský význam. Křesťané se dřív uměním obklopovali a při bohoslužbách se s ním také setkávali. Samozřejmě má umění služebnou funkci, to nijak nechci zpochybnit. Někdo samozřejmě může zjistit, že mu to nic neříká, to se může stát. Podle mne ale umění do kostela patří a je tam mnohem platnější než v galerii.
Co vadí kritikům? Ohrazují se proti obrazům v kostele z reformačních principů, nebo jim vadí konkrétní obrazy?
Všechno dohromady. Někteří poukazují na cizorodost obrazů v reformační tradici, stejně by rušil kříž, svíčka a další věci. Mají dojem, že se tím přibližujeme katolíkům. Obrazy u nás mají ale naprosto jinou funkci než v katolických kostelích. Tento argument však nebývá přijat. Vůbec mám dojem, že protiargumentace nemá logiku, vychází jen z jakýchsi neurčitých pocitů a emocí. Vymezení vůči katolíkům je na vesnici stále živé, i když se to nahlas neřekne.
Sbor má být na co hrdý, to zase ano. V okolí se scházeli za protireformace tajní evangelíci, známé jsou výpovědní a přístupové knihy po tolerančním patentu. To jsou věci, které je dobře si stále připomínat, a jakási tradiční evangelická hrdost tu v lidech je. Zároveň je zde spousta smíšených rodin, které pak nechodí do kostela ani katolického, ani evangelického. Takže proč hrotit staré rozepře, můžeme vykročit spolu a jinak.
Jsou díla, která byste v kostele nepověsil?
Měl jsem zde jednu provokativní výstavu, to byl v roce 2009 Michal Novotný. Ten namaloval takové ufony v lánech obilí, bylo to trochu kontroverzní. Lidi nevěděli, co si o tom myslet. Navíc byly obrazy umístěny v levé části apsidy, vpředu. Nejvíc asi dráždilo, že když posluchači koukali na kazatelnu, viděli současně i obraz. Přitom zároveň byla spousta kladných ohlasů, lidé se zajímali o moderního umělce, kdo byl na vernisáži, dozvěděl se o něm i jeho pracích víc. Po této výstavě jsem si řekl, že budu vystavovat díla spíše abstraktní. Podařilo se mi sehnat velmi kvalitní obrazy malujícího kunsthistorika Radana Vágnera, který sám bývá kurátorem renomovaných výstav, například letos na Pražském hradě. Tyto abstrakce se zase zdály někomu depresivní, jedna sestra měla dokonce dojem, že obrazy na ni vysílají negativní energii. V součtu tyto abstrakce vyvolaly více záporných reakcí, než ufoni Michala Novotného.
Přináší vám vaše aktivity více radostí, nebo starostí?
Soběhrdy jsou toleranční sbor, člověk počítá s tím, že zde bude kladen důraz na tradici, ale největší kritici výstav jsou intelektuálové z Prahy, od kterých bych to nečekal. Po poslední výstavě mě zase jiní lidé a staršovstvo podpořili, že mám ve výstavách pokračovat, tak nevím. Před čtrnácti dny jsem se rozhodl, že seženu na jaro zase nového malíře, ale poslední vývoj ukazuje, že pro určité lidi jsou pravidelné výstavy těžko přijatelné – zvláště umístění obrazu do přední části presbytáře.Je to těžké. Jako farář se dívám z kazatelny a na tváři některých lidí vidím, že s mým pojetím nesouhlasí. To mě deprimuje. Přitom jsou mnohé sbory, které mají na čelní stěně obrazy, třeba pražské Vinohrady. Na druhou stranu si stále opakuji, že záporné jsou hlasy jednotlivců, ze strany staršovstva mám plnou podporu, spíš mně dodávají odvahu a v mém snažení mě podporují. Výstavy a akce kolem nich, například vernisáže, jsou pro některé lidi naopak velmi důležitým působením sboru navenek. Spolupracuji také s muzeem v Benešově, kde jsem členem muzejní rady, občas tam, ale i jinde, dělám přednášky o malířích. Jsou to aktivity dobře přijímané v celém regionu. Uvědomuji si však, že s mým odchodem na jiný sbor pořádání výstav zanikne.
Jana Turecká (1983) vystudovala Evangelickou teologickou fakultu. Během studia ale došla k závěru, že se teologii nechce dále věnovat a dráha farářky ji neláká. V roce 2003 navštěvovala soukromé hodiny kreslení u akademického malíře Zdeňka Strouhala. Ilustruje měsíčník Protestant. Od dětství kreslí, maluje, šije, vyrábí panenky. Vystavovala mimo jiné v baptistickém sboru Na Topolce v Praze, ve sboru ČCE v Libčicích, v kostele u Martina ve zdi v Praze. V současné době pečuje o dvě malé děti.
Znám vaše obrázky z časopisu Protestant. Malujete odmala?
Ano. Vždycky mě to hrozně bavilo, a podle okolí mi to i šlo. Jako dítě jsem chtěla být malířkou, ale pořád jsem si říkala, že to není pro praktický život příliš perspektivní. Takže se malování věnuji ve volném čase amatérsky jako koníčku. Abych se po jedné vysoké škole vrhla na studium nějakého výtvarného oboru, už jsem neměla sílu a od určité chvíle na to bylo pozdě. Říkám si ale, že malovat můžu, ať budu v životě dělat cokoliv.
Kde můžeme vaše obrázky potkat?
Kromě Protestanta jsem ilustrovala drobnou publikaci biblických úvah Zastav se na chvíli…, tam bylo asi sedm obrázků, dále obálku ke knížce modliteb Martina Luthera. Kreslila jsem také do Bratrstva komiksy se vztahovou tematikou. Ty jsem musela i obsahově vymýšlet, což bylo náročné a trochu nevděčné. Pokud by si někdo chtěl prohlédnout moji tvorbu, může se podívat na adresu janaturecka.rajce.idnes.cz, kde je vše přehledně uspořádáno.
Má na vaše malování vliv život na faře?
Fara ani tak ne, jako spíš oblast, kde žijeme. Inspiraci nacházím v okolí Soběhrd, je tu krásná příroda a spousta starých domů, které ráda maluju, třeba hotel Hrušov v Senohrabech (letos zbouraný). Ten už jsem malovala mnohokrát. Budovy pro mne mají ohromné kouzlo. Teď zrovna je u nás v kostele výstava mých obrazů. Petr byl proti tomu, zdálo se mu trapné vystavovat obrazy své manželky, ale lidé ze sboru si výstavu vyžádali. A i já jsem tu možnost vítala, podělit se o obrazy na domácí půdě.
Prolíná se ve vašich obrazech duchovní a světská stránka života?
Myslím, že mnoho duchovního v mých obrazech snad ani není, nic vyloženě křesťanského. Je ale fakt, že v kostele visí dva obrazy inspirované příběhem Adama a Evy. Zajímají mě spíš vztahy mezi lidmi i dalšími bytostmi, jde mi o vyprávění příběhů, setkávání různých postav na určitých místech, a taky samota. Takže jde spíš o prolínání reálného světa se světem snů, symbolů, tajemna. Kromě obrazů jsou v kostele k vidění také panenky, které jsem vyráběla, jsou to takové trojrozměrné portréty.
Jaké máte plány do budoucna?
Ráda bych dál malovala a vystavovala, to mě těší asi nejvíc. Promýšlím, jak spojit výtvarné tvoření s nedělní školou, kterou jsem začala učit. Mrzí mě, že neumím moc zpívat ani na nic hrát, hudební nadání se v církvi hodí daleko víc a lépe se uplatňuje. Líbilo by se mi jednou ilustrovat nějakou pohádku nebo příběh, třeba něco o liškách.
Ptala se a fotografovala Daniela Ženatá, obrázky Jana Turecká
O výstavách v Soběhrdech, vystavovaných dílech a výtvarných umělcích více na http://sobehrdy.evangnet.cz/ v sekci Výstavy