(ČB 12/2021) Problém rasismu představuje v naší společnosti dodnes značně tvrdý oříšek. Jak konkrétně můžeme v církvi přispět k jeho rozlousknutí – tomu se budeme na stránkách Českého bratra obšírněji věnovat.

Na pozvání německé Nadace proti rasismu jsem navštívil 20.–21. září konferenci v Mohuči, připravující na příští rok Týdny proti rasismu (na základě velkého zájmu vznikl den proti rasismu – 21. března).

Užasl jsem přitom nad rozdílem, jakým se o rasismu přemýšlí, mluví a píše u nás a v Německu. Na české wikipedii je mu věnováno jen asi 20 řádek, líčících jej v podstatě pozitivně, bez jakéhokoliv negativního hodnocení. Německá wikipedie vykládá pojem s německou důkladností a rozsahem, s odkazy na docela praktické projevy rasismu – obsahuje například také heslo „rasismus ve fotbale“, které v české wikipedii vůbec není.

V Německu se rasismus odsuzuje: „Nechceme rasismus. Bojujeme proti rasismu.“ V Čechách je rasismus z vědomí naopak vytěsněn, aniž by zmizel – na jednu stranu se zdůrazňuje, že u nás žádný rasismus není, a proto proti němu nemusíme nic dělat, na druhou stranu jakákoliv zmínka o rasismu vyvolává až hysterické reakce (ministr zahraničí předvolávající si velvyslance Velké Británie kvůli jednomu vyjádření právníka černošského fotbalisty). Problematické je pak už pouhé používání slova rasismus, spojené často s pohrdavými verbálními útoky na ty, kteří se proti rasistickým útokům brání.

V Německu se užití tohoto pojmu rozšířilo od zastaralých rasových teorií směrem k nepřátelství vůči různým lidským skupinám: Těmto jsou přiřazovány negativní vlastnosti, aby mohly být odsouzeny a diskriminovány. Mluví se tak o rasismu vůči Romům, Židům, muslimům, uprchlíkům či komunitě LGBT.

Otázka rasismu není snadno řešitelná – ostatně stejně jako žádné důležité lidské téma. Neznamená to však složit ruce v klín, ale naopak nutnost angažovat se. V různých podobách sužuje rasismus celou evropskou společnost – na východě i na západě. Rasismus vůči východoevropským zaměstnancům nepochybně přispěl k odchodu Británie z Evropské unie. K svobodě slova a politického přesvědčení patří také to, že extremisticky rasistické politické strany najdeme v celé Evropě. Středoevropský a východoevropský rasismus je však přece jen rasismus jiné ligy.

Rasismus společnosti škodí a je nebezpečný – a naopak osvobozování od rasistického smýšlení a jednání umožňuje, aby se ve společnosti podstatně lépe žilo představitelům menšin i většin. A nastane tak vzájemné kulturní obohacení a také to, že se členové společnosti budou lépe a bezpečněji cítit. Tam, kde se omezuje rasismus, roste totiž ve společnosti vzájemná důvěra a důvěra v její instituce.

Rasismus je záležitost spíše společenská než politická. Proto se s ním musí vyrovnávat občanská společnost – a od politických stran, které vždy hledí také na to, aby neztratily voliče, nelze očekávat příliš mnoho angažmá. To je však současně také dobrá zpráva. Církve zde totiž mohou sehrát významnou roli. V posledních letech se v naší společnosti mnoho mluví o křesťanských hodnotách. Za některé hodnoty, které zastávali křesťané v minulosti, se dnes stydí. Patřilo k nim učení o nerovnosti lidí, zdůvodňované z Bible, otrokářství, podmanění žen i další temné skvrny na štítě „křesťanské civilizace“. Dnes naštěstí klademe důrazy na jiné hodnoty – mimo jiné také na rovnost před Bohem a bratrství všech. Tento posun v myšlení je osvobozující. Česká společnost je poměrně pasivní a spíše reaguje na impulzy, které přicházejí, než aby je sama vytvářela. Církev proto může převzít iniciativu a také sama různé impulzy vysílat. Její silnou stránkou je, že může být mimo politické rozdělení, oslovovat potenciální partnery na všech stranách, a přispívat tak k celospolečenskému dialogu a ozdravění rasismem nemocné společnosti.

Jakým způsobem v Německu organizují týdny proti rasismu?

Týdny proti rasismu se prosazovaly postupně od sedmdesátých let. Důležitá byla přitom vytrvalost, která přispěla k etablování této tradice. Nejprve se každoročně konaly akce jen na pár desítkách míst, postupně se ale začalo k tradici týdnů proti rasismu hlásit čím dál tím více skupin, které v nich viděly možnost zřetelně se proti rasismu vymezit, nepřevalovat své myšlenky jen v hlavě, ale také něco udělat. Týdnů proti rasismu (TPR) se kromě škol a organizací, věnujících se integraci přistěhovalců a práci s cizinci ve velkém, účastní také „silové“ organizace, důležité pro chod státu – policie, hasiči a armáda a také ve společnosti důležité sportovní organizace, včetně nejdůležitějšího německého sportu – fotbalu. V současnosti se v Německu v rámci TPR konají každoročně desítky tisíc různých událostí, na nichž se účastní kolem milionu lidí.

Postupný rozvoj přispěl také k proměně sebeuvědomění německé společnosti – ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech byla podobná současné české – někteří veřejní činitelé varovali před „přistěhováním milionů cizinců, které povede k odcizení německé řeči, kultury a národa“ (Heidelberský manifest 1981). Tehdy mezi ty „cizince“ patřili také uprchlíci ze socialistického Československa. Teprve postupně se i díky týdnům proti rasismu prosazovalo vědomí, že ke každému národu patří i menšiny –v Německu jsou to například Dánové, Frísové, Lužičtí Srbové a Romové, těmi novými Turci, Poláci, Rusové, Italové, Řekové, Syřané a Rumuni. Zdravá kultura není něco nehybného, nechává se přistěhovalci obohatit.

Mnoho z aktivit proti rasismu má „na svědomí“ jediný člověk – německý evangelický teolog Jürgen Micksch (nar. 20. 1. 1941), který v průběhu času založil celou řadu dnes velmi významných organizací – Nadaci pro mezinárodní týdny proti rasismu, první německý časopis pro bezdomovce Biss, podobný našemu Novému prostoru, organizaci na pomoc uprchlíkům Pro Asyl, Mezikulturní týdny, Abrahamovské fórum v Německu a další. Úspěch a postupný, avšak zásadní růst těchto iniciativ spočíval především ve vytrvalosti, dlouhodobosti a ochotě spolupracovat s velmi různými subjekty.

V průběhu několika posledních desítek let se vztah většiny německé společnosti k přistěhovalcům zásadně proměnil – k vědomému přijímání a začleňování do vlastní společnosti, kterou obohacují v mnoha směrech – od obsazování pracovních míst v méně populárních profesích přes kulturní zpestření a vyšší počet obyvatel při nízké porodnosti až po věc snad nejdůležitější – otevřenou atmosféru, která znamená přátelské přijímání druhých, i těch původně cizích.

Jak vypadá situace u nás a co můžeme dělat?

Pokud jde o počet obyvatel ČR bez přistěhovalců a národnostních menšin, bylo by nás zřejmě jen necelých devět milionů a náš počet by dále klesal. Za to, že mírně rosteme, vděčíme cizincům, jichž je v současnosti v ČR – oficiálně i neoficiálně – již skoro milión. A výraznou národnostní menšinu představují Romové s rostoucí populací.

Na tom, jak budeme s našimi menšinami a přistěhovalci žít, zásadně záleží naše budoucnost. Křesťané také představují jednu z menšin v české společnosti. Snažíme se, abychom byli menšina rostoucí, ale příliš nám to nejde. Když soustředíme svou pozornost na jiné menšiny, můžeme zásadně přispívat k jejich začleňování. Pokud se dobře integrovaná menšina, jíž nepochybně jsou čeští křesťané, bude trpělivě a dlouhodobě stavět za jiné menšiny, může změnit situaci těchto menšin ve společnosti a získat sebevědomí tvůrců pokoje, které Ježíš blahoslaví (Mt 5,9), a třeba se také stávat i trochu menší menšinou… K právě k tomu mohou dobře přispět i týdny proti rasismu – pokud je do České republiky také zavedeme a budeme se na nich aktivně podílet.

Mikuláš Vymětal, foto: Omer Messinger, euractiv.cz