(ČB 12/2021) Když jsem byla malá, byli svatí lidé na obrázcích mé spolužačky Barunky, se kterou jsem seděla v první třídě v lavici a hodně jsme se kamarádily. Barunka vyrůstala v praktikující katolické rodině, my jsme tehdy v žádné církvi nežili, takže to dá rozum, že co se svatých týče, vnímala jsem ji jako autoritu.

Myslím, že řadu těch postav z obrázků bych jako svaté vnímala i dnes, pokud se pamatuji, byly to vzácné osobnosti ze zástupu Božího lidu. Svatosti samé už dnes ale rozumím jinak než tehdy. Není to pro mě výkon člověka, nespočívá v dokonalosti či bezhříšnosti. Svatost je cosi, co přichází od Boha, působením jeho milosti a jeho Ducha, kterému ne nadarmo říkáme svatý. Jestli v tom člověk něco přece může a zmůže sám, pak se tomu umět vystavit a jako zrcátko posílat prasátka Boží svatosti dál. Svatý pak nemusí být jen člověk, ale třeba i čas.

Přemýšlím, kdy a kde jsem se se svatostí v poslední době setkala… (K tomu je potřeba kus vděčnosti, bez té, myslím, lze svaté rozeznat jen stěží.) Byl to ten den, kdy nám s partou rozjívených kluků na náboženství navzdory velké mezigenerační frustraci nakonec bylo tak dobře?

Byl to rozhovor s pragmatickou a náboženstvím nepolíbenou přítelkyní Lenkou, mámou čtyř dětí a skvělou právničkou, o tom, jak už zas na půl úvazku pracuje, tentokrát v nevládní organizaci, která pomáhá lidem s postižením v oblasti svéprávnosti.

Byl to ten promrzlý podvečer na Bílé hoře, kde se mísili členové různých církví i nadšenci vojenské historie. A byla to i další setkání, bohoslužby, rozhovory… A lidé. Jsem vděčná, že mi ta svatost z obrázků prostoupila a prostupuje do života.

                                                                           Alexandra Jacobea